Skip to Content

Posts tagged with Substack

Za tibetskými milenkami

Za tibetskými milenkami

Keď mal Renqin dvadsaťtri rokov, ochorel a musel byť hospitalizovaný. Renqin je tibetský nomád z čínskej provincie Sichuan a v jeho okolí žiadna nemocnica nebola. Dodnes nie je. Ochorenie síce nebolo vážne, ale týždeň na lôžku mu úplne zmenil život.

Chlapec nomád

Nomádske rodiny zvyknú mať veľa detí. Vzdelanie väčšinou dostanú len tí chlapci, ktorých rodina pošle do kláštora. Renqin má jedenásť súrodencov a dvaja bratia už v kláštore žili. Otec teda rozhodol, že on zostane žiť na pastvinách. Preto, keď sa Renqin dostal do nemocnice, nevedel čítať ani písať.

V nemocnici ležal spolu s dvoma Tibeťanmi z mesta. Spriatelili sa. Na rozdiel od neho boli vzdelaní a povedali mu, že by sa mal naučiť písať. Začali ho učiť.

Vykľul sa z neho nadaný študent, tibetské písmo zvládol v rámci pobytu v nemocnici. Ešte dôležitejšie ale bolo, že novonadobudnuté poznatky v ňom prebudili túžbu ďalej sa učiť. Rozhodol sa naučiť aj po anglicky. To však nebolo jednoduché. V etnickom Tibete v čínskej provincii Sichuan, kde sa narodil a žil, veľa ľudí po anglicky nevie. On nepoznal nikoho.

Šťastena ale stála po jeho boku. Jeho strýko zastával dôležitý post v miestnej vláde a Renqinovi vybavil to, o čom mnohí Tibeťania len snívajú. Pas. Odišiel do Indie naučiť sa angličtinu.

Naučiť sa anglicky bol najmenší problém, zvládol to perfektne za dva roky. Dostať sa do Indie bol väčší problém, dostať sa domov z Indie ešte väčší. V zahraničí mohol byť len pokiaľ bol jeho strýko v úrade. Inak by mu hrozilo, že ho po návrate vezme polícia a skončí vo väzení. Strýko zaručoval, že sa tak nestane. Pri návrate musel stráviť niekoľko dní na výsluchoch. Pýtali sa ho, čo v Indii robil. Či sa stretol s Dalajlámom a exilovou komunitou. A či má nejaké nekalé úmysly, keď sa vracia domov.

Litang, hrdé mesto

Aj napriek tomu, že je Renqin z Litangu, po pár dňoch ho pustili domov. Litang bol kedysi jedným z najväčších centier tibetských odbojov a centrom partizánov počas vojny v päťdesiatych rokoch. S miestnym obyvateľstvom sa tu zaobchádzalo tvrdšie ako s Tibeťanmi v provincii Tibet. Tá bola svetom ostro sledovaná. Mao Cedong si dával záležať, aby tam všetko prebehlo čo najpokojnejšie a nemierumilovnejšie. Nepodarilo sa mu to, avšak vo zvyšku Tibetu, kde mu na harmonickom vyriešení situácie nezáležalo, to bolo oveľa horšie. Aj v Litangu.

V najväčšom chráme v Litangu stojí symbol tohto boja. Stáročia starý strom, ktorý počas bombardovania zasiahla bomba presne do stredu kmeňa. Strom roztrhlo na polovicu. Z jeho stredu však vyrástol úplne nový a zdravý kmeň. Dnes je ešte hrubší a silnejší, ako bol pôvodný strom, z ktorého zostali dve zoschnuté polovice starého kmeňa objímajúc nový kmeň. Nepoddajnosť prírody symbolizuje nepoddajnosť miestnych ľudí.

Za vzdelaním

Renqin sa doma dlho neohrial. Chcel sa stále učiť. Tentoraz sa vybral do mesta Dalian na severe Číny, kde sa naučil plynulo po čínsky.

V Daliane zistil, že medzi Číňanmi je veľmi veľa dobrých ľudí. V Daliane a Pekingu, kde tiež strávil nejakú dobu, si našiel množstvo dobrých kamarátov. A spoznal aj ženu, Číňanku, u ktorej našiel vzťah syna a matky, ktorý mu doma chýbal.

Dodnes vraví, že boli ako dve duše, ktoré sa našli. Stretávali sa každý deň a rozprávali sa o živote, plánoch, skúsenostiach… Naozaj v nej našiel druhú matku.

Vtedy ešte nebol internet rozšírený. Jediný spôsob, ako mať jej kontakt, bolo telefóne číslo v mobile. Na sviatky sa musel vrátiť domov a na vlakovej stanici mu ten mobil ukradli.

Po sviatkoch sa do Dalianu vrátil, aby ju našiel, ale miesto kde s rodinou bývala bolo prázdne. Presťahovala sa. Nik nevedel kam. V desaťmiliónovom meste sa jedna Číňanka hľadá ťažko. Veď ani jej celé meno nevedel.

Dnes žije Renqin v Litangu, za ženu má Tibeťanku a majú krásne jednoročné dievčatko. V Litangu som sa s Renqinom spoznal aj ja.

Etnický a politický Tibet

Tibet nie je len provincia Tibet, ako si u nás mnohí myslia. Tibetská ríša bola v siedmom a ôsmom storočí obrovská a zaberala veľkú časť Ázie. Čínska dynastia Tang s Tibetom prehrala veľa bojov. Vďaka tomu sa čínska kultúra začala rýchlo miešať s tou tibetskou. Tibet Číňanom ukradol vplyv nad hodvábnou cestou, ktorú dlho kontrolovali. Vďaka nej sa do Tibetu začali dostávať ďalšie kultúrne vplyvy. K tomu treba prirátať silný vplyv Indie a Budhmizmu. Vznikla tak výzmnamná kultúra silne ovplyvnená zvykmi a myslením ďalších národov.

Sláva a vplyv Tibetu ale na konci ôsmeho storočia začali pod tlakom intríg a bojov o moc rýchlo upadať. Niekoľko za sebou idúcich vrážd hlavných predstaviteľov Tibetu uvrhlo ríšu do temnej časti jej dejín. Už nikdy sa Tibetu nepodarilo vrátiť sa medzi hlavných ázijských hráčov.

Tibetské obyvateľstvo však dodnes obýva mnohé územia, kde sa kedysi ich ríša rozkladala. Tibeťanov a tibetské oblasti dnes nájdeme okrem Tibetskej autonómnej provincie aj v čínskych provinciách Yunnan, Sichuan, Gansu a Qinghai. Mimo Číny ešte v Nepále. Tentokrát som sa vybral do provincie Sichuan, mestečka Litang. Tam sa totiž po desiatich rokoch konečne konali tradičné súťaže koní.

Sviatky koní

Tibeťania sú excelentní jazdci. Kone majú najmä na naháňanie yakov, ktoré ako kočovníci chovajú. Keď cez deň nemajú čo robiť, čo sa mužom stáva celkom často, lebo tu pracujú najmä ženy, tak trénujú na koňoch. Jednotlivé dediny a rodiny nomádov sa v lete stretávajú a organizujú na pastvinách súťaže v jazde. Rozhodcovia nie sú, jazdci si sami spomedzi seba vyberú toho najlepšieho.

Hodnotí sa ako nízko sa dokážu z koňa spustiť pod jeho brucho za plného trysku a pritom zo zeme zdvíhať stužku. V trysku a pololežiačky predvádzajú kúsky, pri ktorých tuhne krv v žilách. V tejto rýchlosti sa musia vytiahnuť späť na koňa.

Nemálo jazdcov sa späť nevytiahne. Stratí silu a začne na koni beznádejne visieť. Jeho spoločníci musia koňa rýchlo zastaviť. Jazdec má totiž nohu priviazanú o sedlo a kôň ho ťahá stovky metrov. Búcha ním o každú skalu. Zlomeniny sú na pretekoch bežné, niekedy sa to skončí aj horšie.

Zúčastniť sa menších lokálnych pretekov v jednotlivých dedinách je ťažké. Termín totiž stanoví láma približne v týždennom predstihu. A to veru na návštevu zo Šanghaja, kde žijem, alebo nebodaj z Európy neprichádza v úvahu. Ja som sem prišiel pripraviť nový zájazd, na ktorý by som mohol brať ľudí. Preto som hľadal preteky, ktoré majú dátum stanovený vopred a nemenní sa. Zároveň som ale nechcel, aby to boli preteky zaplavené turistami, ako tie v Shangri-le. Aj preto som zvolil Litang.

Viac ako desať rokov boli preteky na koňoch v Litangu zakázané. Tibeťania nie sú práve pokojný národ. Často sa preteky menili na nepokoje a bitky. Aj tento rok boli ešte oficiálne zakázané. Ale nám sa podarilo získať podpultovú informáciu, že budú. Uskutoční sa skúšobný ročník, aby sa rozhodlo, či sa môže v tradícii pokračovať.

To bola pre nás skvelá správa. Malo to totiž hneď niekoľko výhod. Neboli tu žiadni turisti. Absolútne minimum. Iba zopár šťastlivcov, ktorí boli náhodou v Litangu a ani netušili že sú nejaké slávnosti.

Bolo tu množstvo miestnych ľudí. Bola to významná udalosť. Konské preteky v Litangu sú späť po desiatich rokoch! To prilákalo aj veľa jazdcov. Najlepšími jazdcami tohto roku sa stali jazdci z dediny Derjoma. To je dedina odkiaľ pochádza Renqin. A tak sme sa tam po slávnostiach spolu s Renqinom za jazdcami vybrali.

Dedinka Derjoma

Ako každú tibetskú dedinu, aj tú ich zdobí veľký budhistický chrám. Ten si dokonca zanechal pôvodné postavenie a riadi celú dedinu. Mnísi chodia po dedine ako tajná polícia. Každý jeden nás zastavil a pýtal sa, čo sme zač. Cudzincov sem moc nechodí. Našťastie Renqin je miestna celebrita.

Zobral nás k svojmu strýkovi, ktorý zavesil kočovanie na klinec, postavil si krásny domček a užíva si “dôchodok”. Tibeťania rozhodne nie sú chudobní. Od vlády dostávajú stabilný príjem, aby boli spokojní a nevznikali sociálne nepokoje. V Sichuane to nie je veľa peňazí, ale dalo by sa z toho aj vyžiť. To ale nepotrebujú. Rodiny majú stáda yakov. Tie sú veľmi cenné. Majú stovky, niektorí tisíce yakov. Ak si potrebujú kúpiť auto, predajú troch yakov a majú na auto.

Na jar v horách rastú zázračné huby Kordicepsy. Tibeťania ich chodia zbierať do ťažko dostupných oblastí a potom ich predávajú čínskym podnikateľom. V čínskej medicíne sú totiž veľmi dôležité. Cena za gram sa pohybuje okolo päťdesiat euro.

Okrem kordicepsov tu v lete zase rastie ďalší druh vzácnych hríbov – matsutake. Tie sa síce nepredávaj tak draho, ale lacné rozhodne nie sú.

Ak sú Tibeťania ochotní pracovať, ich príjmy sú veľmi vysoké. A to aj v porovnaní s východnou Európou.

U nomádov

Renqin nás zobral k rodine svoje ženy, ktorá stále kočuje. Strávili sme s nimi dva dni. Ráno sme spolu dojili yakov, na obed som na motorke s tibetskými mládencami zháňal na obrovských pastvinách postrácané jedince. Poobede sme spolu s nimi spracovávali čerstvé mlieko na syr a maslo.

Najťažšie na živote v tejto oblasťou je podnebie. Nadmorská výška je okolo 4300 metrov nad morom. Keď svieti slnko je neúprosné. Nie je síce veľmi teplo, ba by som povedal že je tak akurát, ak sa však človek nenatrie, či nezahalí, ťv priebehu piatich minút je spálený ako rak.

Chvíľu je teplo, ale mraky a vietor môžu prísť veľmi rýchlo. Počasie sa neustále mení. Keď zafúka, výrazne sa ochladí. A to aj v lete.

V zimných mesiacoch sú zima a vetrisko neúprosné. Len miestni to dokážu prežiť. Všetci Číňania, čo sa do Litangu nasťahovali kvôli turistickému ruchu, sa na zimu vracajú domov.

Najlepšie na živote kočovníkov je nekonečná sloboda. Preháňať sa na koňoch alebo motorke po nekonečných planinách, budiť sa a chodiť spávať so slnečným svitom… Riadiť sa úplne podľa ľudskej prirodzenosti a základných princípov ako hlad a smäd. Aj napriek tomu, že tu ľudia žijú celý život, stále si cenia krásnu prírodu okolo seba. Niet divu, že sa nomádi neradi sťahujú do miest.

Život žien v Tibete

S nomádmi sme sa pastvinách hrali celý deň nomádske hry. Jedna z najlepších spočívala v tom, že v stoji na rukách bolo treba vytiahnuť kúsok cukru z jačieho jogurtu ústami. Kto neuspel padol tvárou rovno do jogurtu. Presne takto tu trávia dni všetci muži. Celé dni hrajú nomádske hry, zatiaľ čo ženy tvrdo pracujú.

Muži majú väčšinou dve manželky. Avšak to neznamená, že by si naďalej nemohli hľadať ženy. Nevera mužov nie je nevera. Je to v poriadku. Za to nevera žien je neprípustná. Ak muž splodí dieťa s cudzou ženou, nie je to jeho starosť. O dieťa sa stará rodina ženy. S mužom nemá nič spoločné.

Ako som už písal, Renqin má jedenásť súrodencov. No je jediným synom svojej matky. Ďalšie deti sú od druhej ženy a mileniek. Jedna milenka dokonca jeho otcovi splodila sedem detí! O tie sa ale otec nestará.

Mladí Tibeťania s tým pomaly začínajú mať problém. Renqin nie je hrdý na svojho otca. Považuje ho za človeka s pokriveným charakterom. Avšak dve manželky by chcel aj on. Poprosil nás, či by sme mu nenašli cudzinku. A nebol jediný, kto nás o to požiadal. Vo vzdialenejšom meste totiž žije jedna Američanka, ktorá je druhou manželkou tibetského nomáda. Všetci teraz vedia, že sa to dá! Je reálne mať za druhú manželku cudzinku! Všetci po tom túžia…

Nám naopak chceli dohodiť tibetské ženy. Jedného večera sa nás naši tibetskí priatelia opýtali, či s nimi nechceme ísť do čierneho stanu.

Za tibetskými milenkami

Všetky rodinné stany sú vyrobené z yačej srsti a tým pádom čierne. Dnu žije spolu niekoľko generácií. Starí rodičia, rodičia a všetky deti. Ale stany nie sú moc veľké, takže ľudia spávajú blízko seba. V našom ponímaní tam neexistuje žiadne súkromie. To ale nomádom nevadí. Ani milencom.

Volali nás do čierneho stanu vedľajšej rodiny. Vraj tam žije niekoľko slobodných tibetských dievčat a večer za nimi chodia. Vždy musia ísť traja muži a z toho jeden dostane to, za čím ide. Druhý muž ho vezie na motorke. Tretí muž ide na druhej motorke. Musí totiž najprv odohnať psa, ktorého má každý rodina. Keď mladík, idúci za slečnou zosadne, druhá motorka ide pomôcť prvej motorke, aby psovi úspešne ušla. O pol hodinu sa pre kamaráta vrátia, alebo sa vymenia.

Slušne sme odmietli z dôvodu, že máme manželky. Na to ale odpovedali, že to nevadí, aj oni predsa majú manželky. Takáto výhovorka tu neprejde.

No nedali sme sa presvedčiť. Nieže by Tibeťanky neboli krásne. Tibeťania sú krásni ľudia. Ale o polnoci sa nám moc nechcelo naháňať sa s obrovskými psami na motorke. Okrem toho, jedna vec na ktorú si Tibeťania nepotrpia je hygiena.

Obed s nomádmi

V čiernych stanoch je všade neporiadok a smeti. Naobedovať sa s tibetskými kočovníkmi bol moment, kedy som sa dostal k svojim cestovateľským limitom. Keď vytiahli zabitého barana z hliny, kde už nejakú dobu ležal, nasekali ho úplne hrdzavou sekerou a uvarili vo vode, dvíhal sa mi žalúdok. Keď mi ale dali jeho vnútornosti do ruky, a potom kus mäsa, kde nebolo žiadne mäso, len tuk, šľachy a koža, mal som dosť. Ale nechcel som uraziť, Renqinova rodina k nám bola naozaj priateľská. Pohrýzť to mäso bol nadľudský výkon. Pán domáci chvíľu pozoroval ako s tuhým kúskom zápasím. Vzápätí to už asi nemohol vydržať, vytiahol mi kus mäsa doslova z úst a celý ho naraz prehltol. Zobral misku a dal mi vybrať si ďalší kus. To som už som naozaj odmietol. Slušnosť neslušnosť, bol som v koncoch. Ani len ten hrdzavý nôž, ktorý pred tým, ako s ním začal krájať mäso utrel o nohavice presne na mieste, kam si utiera sople, mi viac nevadil.

Gurmánsky národ Tibeťania rozhodne nie sú. Nie sú ani moc vzdelaní, moc čistí a rozhodne nie sú kľudný a pokojný národ. Sú ohniví a veľmi hrdí ľudia. Sú to fascinujúci ľudia plní kultúry a tradičných zvykov, komplikovanej histórie. Život, aký dnes vedú kočovníci v tomto vysokohorskom kraji sa takmer nezmenil. Je to doslova cesta časom. Cesta časom v prenádhernej prírode.

Láska k vzdelaniu

Renqinova láska k vzdelaniu pretrváva. Učí miestne deti písať po tibetsky, ako aj po anglicky a po čínsky. Rovnako sa snaží vzdelávať miestne obyvateľstvo v byrokracii a spôsobe života modernej spoločnosti. Väčšina ľudí má problém si na úradoch vybaviť aj základné záležitosti.

Veľa mladých ľudí tu po vzdelaní túži. Trápi ich, že nikdy nemohli ísť do školy. Dokonca sa za to hanbia. Sú to hrdí ľudia, ktorí milujú svoju kultúru, ale nepoznajú ani len vlastné písmo. Školy tu sú, v ceste ale stoja tradície a náročný život nomádov. Nie všetci mali totiž toľko šťastia ako Renqin. Vie to aj on a preto sa snaží o to šťastie deliť. Ako sa vraví, keď nepríde nomád do školy, príde vzdelanie za ním. To symbolizuje Renqin.

Čínske spoločníčky v karaoke baroch

Čínske spoločníčky v karaoke baroch

Som v malej miestnosti, ktorá pripomína hotelovú izbu. Je tu šero. Po stole sa povaľujú desiatky prázdnych fliaš od piva. Na zemi sú kartóny s plnými fľašami. Všade sa ozýva hlasná hudba z videoklipu, ktorý beží na televízore oproti luxusne pôsobiacej sedacej súprave. Na nej sedia opití muži a vedľa nich krásne, sporo odeté ženy. Ženy nalievajú mužom alkohol, lejú im ho do hrdla a potom im servítkou utierajú ústa ako bábätkám. Do toho ich povzbudzujú v ich opitom, falošnom speve. Sme v čínskom KTV – karaoke bare.

Nie, nie sme v bordeli a dievčatá nie sú prostitútky. Sú to profesionálne spoločníčky, ktoré si ľudia platia, aby s nimi spievali a zabávali sa. Partia ľudí, zvyčajne mužov, si zaplatí izbu a množstvo alkoholu, ktoré nemá šancu vypiť. Ak chcú spoločníčky, za tie sa platí zvlášť. Ich ceny sa menia podľa toho, o ako luxusné karaoke ide, a samozrejme podľa toho, ako vyzerajú.

Vždy na začiatku príde do miestnosti zamestnanec, ktorí namieri pozornosť všetkých ľudí k dverám. Cez ne začnú do miestnosti vchádzať desiatky dievčat, postavia sa do radu pred zákazníkov a zborovo pozdravia. Každá ma na sebe číslo. Muži si vyberú tú, ktorá sa im najviac páči a povedia jej číslo. Ona sa poďakuje, ukloní sa a ide si prisadnúť. Jej práca začína. Ceny sa pohybujú v prepočte od 30 EUR za bežné dievčatá, častokrát z vidieka, až po 150 EUR za vzdelané, krásne ženy.

Ešte raz to musím zdôrazniť. Neplatí sa za sex! V karaoke bare nejde o sex. Dievča bude s klientom iba spievať a usilovne ho opíjať. Postará sa o to, aby sa cítil dobre a aby sa zabavil. Čím viac klienta opije, tým lepšie. Ak ho musia na konci večera jeho kamaráti, či kolegovia odniesť, svoju práca odviedla úspešne. Odchádzajúci hostia jej ešte prihodia tringelt. Keď odídu, čaká na ďalších hostí. Jej pracovná doba je približne od desiatej večer do rána. Niekedy do tretej, niekedy do piatej. Závisí od hostí.

Samozrejme občas do tejto rovnice vchádzajú aj sexuálne služby. V lacnejších kluboch si spoločníčky tým, že iba pijú s hosťami, nezarobia dostatok. A tak sú ochotné s klientmi odísť. Niektoré karaoke bary to tolerujú, niektoré to prísne strážia. Prostitúcia je v Číne nelegálna a ak by spoločníčky z luxusného klubu, ktorý nemá dobré vládne konexie, chodili von príliš často, mohlo by to klub v lepšom prípade stáť licenciu. V horšom prípade väzenie ako pre dievčatá, tak aj pre majiteľa. Za súčasného prezidenta je prostitúcia prísne kontrolovaná. Niekedy už ani vplyvné konexie nestačia.

V Číne sú KTV bary bežná zábava pre všetky spoločenské vrstvy. Film Stratené v preklade krásne zachytáva ako vyzerajú. Film sa odohráva v Japonsku, ale to nevadí. Lásku ku KTV zdieľa väčšina ázijských krajín. Kultúra západných barov nie je v Číne veľmi populárna. Diskotéky sú zase strašne predražené a Číňania neradi tancujú (i keď takéto spoločníčky existujú aj na diskotékach). KTV je teda zväčša miesto, kam sa idú ľudia zabávať. Spievať chodia aj kolegovia z práce, kamaráti, páry… Niekedy sa do karaoke baru ide aj na prvé rande. Títo ľudia si samozrejme spoločníčky neplatia. Nie každý, kto ide do KTV, ide za dievčatami. Ale v takmer každom klube dievčatá sú. Je to skrátka len jedna z ďalších položiek na nápojovom lístku.

Zažil som aj spoločníčky v zmiešanej partii mužov a žien. Nik ich tam nevnímal ako niečo neprirodzené. Keď sú všetci pripití, veľakrát sa zábava zvrhne na rôzne erotické, ale nevinné hry. Vyberanie orieškov z výstrihu ústami a podobne. Všetci, muži a ženy bez výnimky, sa na tom výborne zabávajú. Čínske ženy sa týchto hier väčšinou nezúčastňujú. Ukázali by sa ako príliš lacné. Ale zato nadšene povzbudzujú spoločníčky, aby opitých mužov chytili tu a tam, aby ich ešte viac vydráždili.

Ako to v opitosti býva, zábava časom upadá, všetci sa pobalia, rozlúčia a idú domov. Piatkový večer sa skončil a ide sa nazad do reálneho sveta. Kultúra spoločníčok rozhodne nie je záležitosť iba Číny. Existuje vo väčšine ázijských krajín. Ale dnes už neexistuje na západe. V západnej kultúre to boli kurtizány, často poskytovali „nesexuálnu“ spoločnosť, obdivovali ich pre inteligenciu a šarm ako luxusné spoločníčky. Ale tak ako v karaoke baroch, mohli byť aj milenkami a prostitútkami. Doba kurtizán sa skončila. V Ázii ale nie. Skôr naopak. Povedal by som, že s ekonomickým boomom Číny zažíva svoj zlatý vek. V Číne existuje priestor, kde si muži plnia svoje fantázie a ženy im to ticho tolerujú.

Rande na slepo v Číne

Rande na slepo v Číne

Trhy detí na sobáš

Áno, tento názov znie hrôzostrašne. Číňania tento zvyk nazývajú „rande na slepo“ (xiangqin – 相亲). U nás je ale rande na slepo niečo podstatne iné. A preto tento pojem nepoužijem.

Jedným miestom, kde sa každý víkend odohráva „ponuka detí na sobáš“ je Ľudový park v Šanghaji . Park býva tak plný ľudí, že Šanghajské slepé rande sú známe po celej Číne. Rodičia, alebo aj starí rodičia, prichádzajú do parku s reklamou na svojich potomkov. Rok narodenia, výška, váha, vzdelanie, práca, povaha a pod. Samozrejme sme v Šanghaji takže nesmie chýbať informácia o hypotéke, kde majú byt, aké príjmy majú a podobne. Fotografia nie je vždy dostupná.

Rodičia potencionálnych partnerov sa predstavia, prediskutujú svoje deti a keď to vyzerá sľubne, dohodnú sa, že im sprostredkujú rande. Deti samotné na tieto trhy nechodia, ale na rande áno. Hovorím síce o deťoch, ale mal by som skôr hovoriť o starých dievkach a mládencoch. Väčšinou sú na týchto letákoch ľudia minimálne po tridsiatke, ktoré cez svoju kariéru nemajú čas hľadať si partnera. V Šanghaji je síce tridsať miliónov ľudí, ale aj tak dokáže byť veľmi anonymný.

Väčšina inzerátov je pochopiteľne v iba v čínštine, takže cudzinci často krát nevedia, o čo v tých parkoch ide. Ale videl som aj inzeráty v angličtine, kde možno mladá Číňanka dúfala, že by sa mohol ozvať aj nejaký cudzinec, alebo aspoň že bude mať väčšie šance, keď bude inzerát aj angličtine. Inzerát končil vetou I english is very pefect.

A občas sem dokonca prídu dať letáčik aj cudzinci, len tak z recesie. Najväčší záujem rozhodne budil protagonista Shakespeara, Gandalfa a Magneta v jednom – Sir Ian McKellen.

Pýtal som sa svojej priateľky na pohľad mladých ľudí na tento zvyk. Ona sama bola jeho obeťou a absolvovala už veľa, chvalabohu neúspešných, slepých rande. Tvrdí, že mladí ľudia si proste na to zvykli. Poslúchnu rodičov a idú na dohodnuté rande, ale nemajú také očakávania ako rodičia.

Aj napriek tomu že tam idú, chcú si svojho partnera nájsť sami a prirodzenou cestou. Dokonca mi rozprávala o jednom svojom slepom rande. Rodičia jej vybrali muža niečo cez 30, s bytom, autom a dobrou robotou, ale ktorému sa nedokázala pozrieť do tváre, aký bol škaredý. Aj napriek tomu s ním musela ísť aj na druhé stretnutie, kde ju on odmietol s tým, že sa mu zdá príliš „draho zmýšlajúca“, pretože chodí rada na operu, do divadla, do galérií a do kina. Sú to podľa neho veľmi drahé špásy a nechápe prečo si nenájde nejakú zábavku, kde bude s kamarátkami a jeho to nebude stáť veľa peňazí (premýšľal o budúcnosti, nie že by jej aspoň raz zaplatil vstupenku).

Ona sama sa však týchto výmenných obchodov nikdy nezúčastňovala a ako mi povedala, ani sa nikdy nebola v Ľudovom parku pozrieť ako to tam vyzerá.

Videl som tieto „trhy“ aj v Daliane, ale tam bolo zopár papierov vyvesených na konárikoch stromu, zatiaľ čo v Šanghaji sa cez park nedá cez víkend ani prejsť. Aj napriek tomu že toto rande na slepo nie je medzi mladými ľuďmi úplne populárne, dohadzovanie si partnerov je stále živá súčasť čínskej kultúry a len tak nezmizne. Mladí ľudia to len radšej robia diskrétnejšie a cez kamarátov, nie cez rodičov.

Krevety z oleja (+recept)

Krevety z oleja (+recept)

Moja cesta stať sa dobrým šanghajským manželom sa rebierkami neskončila. Naopak, to bol len začiatok. Tentoraz manželka vybrala krevety, ako ďalšieho adepta na zdokonaľovanie mojich kuchárskych zručností.

Som za to vďačný, lebo krevety patria k našim, a najmä mojím obľúbeným jedlám. Je jedno aké. Malé riečne, veľké sladkovodné, alebo morské krevety všetkých rozmerov. Skrátka kreviet nie je nikdy dosť.

Recept, ktorý mi žena vybrala, je opäť šanghajská špecialita – 油爆虾 Krevety vybuchujúce v oleji (môj voľný preklad).

Na tento recept by sa mali použiť malé sladkovodné krevety. Nie však tie úplne najmenšie, čo sa jedia nelúpané. Má to ale jeden háčik. Sladkovodné krevety treba kupovať (najlepšie) živé. A v Číne sa pritom treba s predávajúcim poriadne pohádať.

Prečo?

Pochopiteľne, nie všetky ponúkané krevety sú vždy živé. Akonáhle vidí predávajúci zákazníka, na prvý pohľad amatéra (čiže niekoho ako ja), hneď mu ich zručne neberie tak, aby sa tých mŕtvych čo najskôr zbavil. Človek sa z toho neotrávi, zas až tak dlho mŕtve nie sú, ale finálne jedlo nebude taká pochúťka, aká by mohla byť. Preto si treba u predávajúceho vynútiť, aby som si krevety mohol vybrať sám. A to je boj. Moja svokra to vie perfektne.

Vyberá krevety ešte počas hádky a nečaká na výsledok. Je úplne odhodlaná a predávajúcemu sa ani do očí nepozrie. Ako keby krotila rozzúreného tigra. Kým sa predávajúci rozhodne použiť silu na zabránenie vlastnoručného vyberania kreviet, ona už má hotovo a do rozbehnutých rúk mu strčí peniaze. Otočí sa na opätku a hotovo, má vyhraté. Za ňou sa nesie len mrmlanie tigra, ktorý už zistil, že dnes opäť prehral. Moju svokru v akcii ste mohli vidieť vo videu, kde ma učila nakupovať kraby.

Tentokrát so mnou nebola a cítil som sa na trhu veľmi zraniteľne. Rozhodol som sa preto pre morské krevety, ktoré sú predávané na ľade. Žiaľ, bola to chyba.

Nieže by to jedlo nebolo dobré. Ale ortieľ od mojej manželky bol presne taký istý, ako keď som robil prvýkrát rebierka na sladkokyslo.

Dobré krevety/rebierka, ale nie je to to jedlo, čo si mal uvariť.

Riečne krevety majú tenšiu škrupinu a tak dokonale nasiaknu chuťou. Taktiež sú po vypražení tak chrumkavé, že aj škrupinu pokojne môžte zjesť. Rozpadá sa na jazyku. U morských kreviet nedosiahnete ani jedno, ani druhé. Sú priveľké. Ak by ste ale predsa len chceli variť z morských kreviet, môžete si pomôcť tak, že im nastrihnete škrupinu na chrbte. Krevety nasiaknu chuťou a škrupina bude chrumkavá aspoň čiastočne. Tak či tak budete musieť narušiť škrupinu, pretože morským krevetám je potrebné vytiahnuť čiernu miechu (neviem či je to biologicky naozaj miecha, ale je to najvýstižnejšie označenie, tak to tak budem volať). U riečnych nie.

Krevety vybuchujúce v oleji. Už z názvu je jasné, že jednou z hlavných ingrediencií je olej. Veľa oleja. Treba ich najprv poriadne vypražiť. A keďže olej nie je lacný, rozhodol som sa, že spravím aj druhé jedlo, ktoré spotrebuje už rozpálený olej. Skrátka taká zdravá večera. Vybral som si baklažán.

Čínske baklažány sú totiž super. Naozaj výborné. Každý kto bol na mojom zájazdeto potvrdí. Každý kuchár, čo príde sa ma pýta, ako to že čínske baklažány sú také mäkké a šťavnaté. Nuž základ je veľa oleja. Takže poďme spolu plytvať olejom.

Recept 1

Krevety vo vybuchujúcom oleji

Potrebujeme

  • 450g kreviet
  • Jarnú cibuľku
  • Zázvor
  • 30ml svetlej sójovej omáčky
  • 10ml tmavej sójovej omáčky
  • 25ml Žltého Shaoxinského vína na varenie
  • 35g cukru
  • 5ml octu

Postup

Krevety umyjeme a v utierke vysušíme. Zázvor nakrájame na drobno

Vlejeme väčšie množstvo oleja do woku (cca 750ml) a rozpálime ho až kým nezačne slabý, jasný dym. Zmiernime oheň aby sa olej neprepálil a vhodíme krevety. Pražíme ich približne jednu minútu. Keď krevety zožltnú, vyberieme a necháme odkvapkať.

Do woku dáme malé množstvo oleja a na malom ohni začneme opekať zázvor. Keď začne voňať pridáme cukor, svetlú sójovú omáčku, tmavú sójovú omáčku, víno na varenie a cca 75ml vody. Na veľkom ohni privediem zmes do varu a miešame, až kým sa nestane úplne homogénnou.

Vhodíme krevety a za rýchleho miešania ich obalíme v šťave.

Keď sú krevety takmer hotové, prilejeme trošku octu a ešte chvíľku necháme na ohni.

Krevety dáme na tanier a posypem nadrobno nakrájanou jarnou cibuľkou. Môžeme podávať.

Recept 2

Baklažán namočený v oleji

Potrebujeme

  • 500g úzkeho fialového baklažánu. Čierny, hrubý baklažán, aký sa najčastejšie u nás používa, nie je vhodný na toto jedlo.
  • Soľ
  • Cukor
  • Svetlá sójová omáčka
  • Tmavá sójová omáčka
  • Zázvor
  • Cibuľka

Postup

Baklažán umyjeme a nakrájame na malé kocky.

Baklažán vhodíme do veľkého množstva rozpáleného oleja, kde ho opečieme do zlata. Baklažán by sa mal nakrájať tesne predtým ako sa vhodí do oleja, inak zhnedne. Olej na opečenie baklažánu musí byť naozaj rozpálený.

Na woku dáme olej a doň dáme na plátky nakrájaný zázvor. Podľa chuti môžeme prihodiť aj cesnak, alebo chilli.

Číňania vravia, že čím je vo finálnom jedle viac oleja, tým je lepšie. Samozrejme aj nezdravejšie. Množstvo oleja preto ponechajte na svojom svedomí. Ale nezabúdajte, že jedlo sa volá baklažán namočený v oleji.

Keď začne voňať, prilejeme tmavú a svetlú sójovú omáčku, trochu soli a cukru, zalejeme decilitrom vriacej vody

Do zmesi pridáme baklažán, poriadne ho na strednom ohni premiešame a potom ho prikryjeme. Podusíme, kým nevstrebe šťavu.

Prisypeme trošku jarnej cibuľky, prilejeme kvapku sezamového oleja, pár sekúnd opečieme a dáme na tanier. Na záver to na ozdobu ešte posypem cibuľkou.

Po jedle je ideálne dať si za liter čaju Pu-erh. Ten pomáha tráveniu a odbúrava olej. Aspoň by mal.

Dobrú chuť.

Čína na vlastnú päsť

Čína na vlastnú päsť

Ak sa človek rozhodne Čínu precestovať na vlastnú päsť, mal by sa uistiť, že na to má dostatok odvahy, trpezlivosti a seba pokory. Ak niekomu chýba jedna z týchto vlastností, nebude mať peknú dovolenku. Čína je totiž veľmi osobitná a zvláštna krajina.

Čínu vidím úplne inak ako človek, ktorý prišiel do Číny po prvýkrát a chystá sa cestovať na vlastnú päsť. Mám však šťastie, že ma kontaktujú ľudia, ktorí netrpia mojou profesnou slepotu a píšu mi svoje pocity, skúsenosti a dojmy.

Väčšinou sú to krátke maily. Tomáš Vachuda je ale výnimka. Svoje dojmy spísal do neuveriteľných podrobností a na facebooku zverejnil naozaj obsiahlu reportáž. Považujem ju za veľmi výstižnú a presnú, preto som ho poprosil či by ju nebol ochotný zdielať aj s mojimi čitateľmi. Som totiž presvedčený, že jeho dojmy pomôžu každému, kto by sa rozhodol cestovať po Číne samostatne.

Reportáž som mierne upravil a skrátil. Snažil som sa ponechať veci, ktoré majú univerzálne posolstvo a stretne sa s nimi každý. Ak by ste mali záujem prečítať si ju celú, môžete tak spraviť na jeho facebooku.

Před každým vycestováním se mě někdo ptá, jestli o tom pak sepíšu nějaký článek, cestopis, nebo něco. Vždy odpovídám, že ne. Byť vždycky zasdílím fotky a rád se o cestách s lidmi pobavím, nerad o nich mluvím příliš dlouho a příliš do hloubky. Jakmile totiž začnete své abstraktní a emotivní zážitky (nejen) z cest popisovat, tak s tou konkretizací přichází zjednodušování, škatulkování, zhodnocování a porovnávání. To vše, aspoň u mě, ten zážitek deformuje a tlumí.

V tomto případě jsem si ale řekl, že udělám výjimku.

Čína je velmi odlišné místo, takže zajímá více lidí a dává smysl se o dojmy podělit. Během cestování jsem si tedy psal poznámky, dojmy a myšlenky, které se vám nyní pokusím předat.

A určitě nejsem jediný člověk, který cestuje a který dostává otázky typu „co ti to cestování dává?“, takže na závěr pokusím co nejlépe definovat, co mi Čína osobně dala a v čem mě ovlivnila a posunula.

Ako sem se připravoval

Itinerář jsem stavěl 2 měsíce a bylo to to nejnáročnější plánování, co jsem zažil. Havaj jsem sice plánoval o pár měsíců déle, ale ne tak intenzivně. Dohledat totiž na anglickém internetu informace k zemi, kde se mluví anglicky, je pohoda. Dohledat ale aktuální a korektní informace o Číně vyžaduje nadlidské výkony – najdete stovky odlišných, ba někdy až protichůdných informací..

Po čase pochopíte, že nejspolehlivější jsou komentáře na tripadvisoru, pričemž má cenu číst jen ty, co jsou tak měsíc staré. Nicméně i když si seženete to nejnovější info, tak stejně některé zastávky už neexistují (a existují jiné), některá místa jsou zavřená, některé autobusy zrušené (či jezdí odjinud) a některé hotely jsou klidně několik kilometrů od místa, než na které ukazuje mapa na bookingu.

Tak jako tak, až na výjimky vyšlo vše, co jsem si naplánoval. Když něco nevyšlo, bylo to obvykle kvůli počasí (zavřené vyhlídky, pozastavená lanovka), nebo dopravě (zpoždění a následné nestíhání). Na druhou stranu vždy, když jsem něco nestihnul a musel měnit plány a něco vypouštět, se z toho nakonec vyvrbilo něco dobrého.

Takže já ničeho nelituji a jsem s celou cestou naprosto spokojený. Rozhodně by to ale bez důkladného plánování nefungovalo. Kdo má rád spontánní cestování, Čína pro něj (podle mě) nebude.

První dojmy z Číny

Cesta do Číny = cesta za hranice komfortu. Každý má představu o tom, co je pro něj normální a co už je moc (v jakékoli životní oblasti). Po příletu do Číny zjistíte, že jste se ocitli na místě, ze kterého tu svou starou hranici komfortu nevidíte ani s Hubbleovým dalekohledem.

Čínská příroda je nádherná. Pohádková, tajemná a.. obrovská – všechno je až epicky velké.

Číňané jsou… jiní…

Čínská kultura je zajímavá. Takový hybrid mezi starověkou tradicí a moderností. V každé destinaci jsem si doteď užíval hlavně přírodu a kultura mě nijak nebrala. Tady jsem si užíval i kulturu. Zejména v noci to u nich žije – všude září stovky barev a všude se něco děje. Navíc je Čína hodně hravá.

Strach?

Číny se netřeba bát. Mnoho lidí mi říkalo, že by se bálo letět sólo (ale i ve více lidech) do Číny. Že je to tam podle nich nebezpečné a v kombinaci s jazykovou bariérou je to koledování si o malér.

Nic takového. V Číně jsem se cítil bezpečněji jak tady. A co se týče jazykové bariéry, vždy si nějak poradíte.

Uznám ale, že i já se při plánování bál. Měl jsem v hlavě spoustu katastrofických scénářů a otazníků. Pak jsem si ale všechny obavy vypsal, postupně je prošel a nalezl k nim řešení. Na otazníky jsem so vygooglil odpovědi. U katastrofických scénářů jsem se zamyslel, jak jim jde předejít, případně jak je vyřeším, pokud nastanou. A pokud vyřešit nepůjdou, tak zda to nějak přežiju – vždy byla odpověď ano.

Jakmile jsem své obavy tímto způsobem vyřešil, strach zmizel. Obecně, cestování se strachem je nebezpečné, jste neustále nervózní a zmatkujete, takže čím více se bojíte, tím více problémů přitahujete. Pokud máte před (jakýmkoli, nejen do Číny) vycestováním strach, doporočuji si zmíněným způsobem všechny obavy vyřešit a odcestovat s klidnou hlavou.

Hravá Čína

Překvapilo mě, jak moc je Čína hravá. Nikde jsem neviděl větší množství hraček a všemožných udělátek. I běžné věci jsou hravé – batohy ve tvarech zvířat, robotů anebo postaviček z her či seriálů; klobouky s ušima; boty s texturou Spider-Mana; pouzdra na mobil ve tvaru Hello Kitty; lahve na pití připomínající roboty či postavy z komiksů; trička s kreslenými potisky jsou standard; zvířecí výšivky na kalhotech.. Plus tedy všechny možné filmy a seriály jsou kreslené. Hry pochopitelně taky.

A design? Taky téměř vše kreslené, anebo když už hrané, tak řízlé cartoonovou grafikou. Ale ta kreslenost převažuje. Máte pocit, že jste se ocitli v nějakém dětském světě. Všude samá postavička, zvířátko, barvičky.. Jenže oni to vůbec jako dětské neberou. U nás by se tomu lidé smáli, ale tam je to naprosto normální a i u starších lidí jsem viděl výše zmíněné hravé předměty či oblečení.

Na druhou stranu mě zaujal kontrast: byť je čínský svět takto hravý, tak téměř všichni nosí podobné oblečení. Poslední dny jsem to bedlivě sledoval a drtivá většina nosí bílá trička, na druhém místě černá, na třetím pruhovaná (černo-bílá). Výjimečně uvidíte modré a velmi zřídka žluté či červené. Vede zkrátka bílý vršek v kombinaci s černýma kalhotama (anebo naopak černý vršek s bílýma). Poslední noc v Šanghaji jsem měl chvílema pocit, že se pohybuji mezi nějakými klony – právě kvůli opakujícímu se oblečení. Chcete-li tedy v Číně lépe zapadnout, vezměte si bílé tričko a černé kalhoty.

Všude se cvičí a tancuje

Pak mě překvapilo, že většina čínských měst má jakási taneční náměstí. To jsou místa, kde se každý den ve stejnou dobu dobrovolně sejde +- stejná skupina lidí, zapne se hudba a tancuje se, cvičí se tai-chi, anebo ve Wulingyuanu jsem tam kolem deváté večer vídal pár tanečníků a tanečnic s čínskýma vějířema (nevím, zda to má konkrétní název).

Tak či onak, jakmile dozní hudba, lidé se zase rozutečou a jdou si po svých. Tím to buďto končí, anebo přijde jiná skupina s jinou hudbou. Krátce jsem se o tom bavil s jedním Číňanem a prý je to u nich běžné. Že prý během dnů nemají (kvůli práci) čas na cvičení, takže tohle je pro ně příležitost, jak si denně dopřát nějaký pohyb a odreagovat se.

Vedle toho jsem viděl různé altánky, kam si lidé chodili třeba něco kreslit, hrát na saxofon a tak různě. Plus jsem na mnoha místech viděl veřejně přístupné stroje na cvičení. Třeba v Guilinu jsem viděl snad 90leté dědečky, jak ráno cvičí na něčem, co vypadalo jako železný Power Rider.

Kulturní šoky

V prvních dnech přijdou kulturní šoky, se kterými se musíte smířit, jinak si své cestování neužijete. Musíte vypnout svého vnitřního Čecha – skeptika, pesimistu, nebrát si věci osobně a hlavně nesrovnávat Čínu s Českem (byť to teď pro vás já dělám). Kdo si udělá průzkum toho, v čem je Čína jiná, bude připraven lépe, ale i tak to šok bude.

Prvním velkým šokem bude jazyková bariéra. Ocitnete se ve světě, kterému nebudete rozumět. Na vlastní kůži zjistíte, jak se cítí ti vaši kamarádi, kteří neumějí anglicky a jsou s vámi v nějaké anglicky mluvící zemi. Tady vás nikdo nebude plácat po zádech za to, jací jste machři, že se domluvíte a dokážete ledacos zařídit – protože se prostě nedomluvíte.

Nevíte, co říkají kolem vás, nevíte, jestli vám někdo nadává, lichotí, radí.. Nevíte, co znamenají tisíce znaků, které míjíte po městě. Jste najednou v jiném světě, ve kterém vám nezbývá než přijmout svou neschopnost a nevědomost. Postupně ale zjistíte, že tento pocit neschopnosti je neskutečně osvobozující a osvěžující, protože pokud necestujete do podobných zemí, je možné, že jste ho nikdy v životě nezažili.

Zároveň vás neznalost jazyka donutí být kreativnější co se týče dorozumívání a mít oči otevřenější, více sledovat řeč těla těch, se kterými se bavíte, abyste pochopili, co vám chce sdělit. A komunikovat budete často. To z důvodu, že i když si uděláte parádní přípravu, budete se každou chvíli někde ztrácet a budete se tedy ptát místních na cestu.

Dalším velkým šokem bude nekonečný ruch, který rozeberu v samostatné kapitole až ke konci tohoto článku, abych vás od Číny neodradil hned na začátku. V každém případě se na něj zvyknout dá a po čase už ho ani tolik nevnímáte. Akorát to v těch prvních dnech (ok, v prvním týdnu) bude pro běžné, především na klid zvyklé lidi, dost nepříjemné.

Dalším velkým rozdílem jsou záchody. Nejde jen o to, že jsou turecké, ale prostě.. no nebudu vám kazit překvapení.

Šoků zažijete jistě mnoho. Číňané jsou obecně úplně jiní, než my. Je to jiná kultura, než na kterou jste zvyklí. Věřím ale, že jí postupně přijdete na chuť.

Jídlo, pití a čínské hůlky

Jídlo mají vynikající. Chutnalo mi vše. Nezkoušel jsem sice žádné chobotnice, netopýry ani nic podobného, ale vyzkoušel jsem všelijaké maso, kari, zeleninu, ovoce, rýži a nudle na X způsobů a vše bylo super. Už jen samotná miska rýže je lahůdka a nedá se s tou, kterou dostanete u nás, vůbec srovnávat.

Co se týče pikantnosti, tak každá oblast koření trochu jinak. U Čínské zdi jsem si málem spálil hubu. V Zhangjiajie to bylo ještě horší. U Rýžových teras jsem cítil koření minimálně a třeba v Yangshuo jsem měl pocit, že jím běžné evropské jídlo (z hlediska pálivosti, chuťově vedlo to čínské).

K nakupování zásob doporučuju spíše trhy. Tam najdete jakž takž zdravou stravu. Běžné obchody s potravinami by se mohly přejmenovat na Junk Food Store – samé sladkosti, sušenky, želé, brambůrky, slazené nápoje.. Na druhou stranu, potřebujete-li rychlou snídani, tak i v těch nejzalehlejších místech (třeba na stáncích vysoko v horách) koupíte Snickers – nic výživného, ale aspoň to nakopne. Stejně tak instantní nudle – o nic zdravější, ale nasytí, jen potřebujete varnou konev (tu ale měli všude, kde jsem byl, takže pohoda).

Prakticky všude vám k jídlu dají zelený čaj zdarma. Nutno říct, že to není čaj ve smyslu, v jakém ho známe tady. Tam ho příliš nelouhují a podle barvy byste ani nepoznali, že je to čaj. Je to spíše voda s příchutí čaje, ale ono to stačí. Tak jako tak mají čaje vynikající.

Rýžové víno je zajímavé. Chuťově je to takové šampáňo s jemně rýžovým aroma.

Čínské hůlky jsem si odzkoušel už na Palau a moc mi to s nimi nešlo, takže jsem se na ně moc netěšil. Na některých místech vám sice nabídnou vidličku či lžíci, ale jinde dostanete jen hůlky. První dny to bylo peklo. Postupně jsem ale zjistil, že je to vlastně (aspoň na ta jejich jídla) praktičtější jak vidlička a nůž. Když mi pak někdo příbor nabídnul, odmítl jsem a jedl hůlkama.

Mimochodem nezažil jsem lepší trénink mindfulness, než při jedení ryb čínskýma hůlkama. Byť to byly velké ryby, trvalo mi téměř hodinu, než jsem si s nima poradil (mraky malých kostiček, které jsem nechtěl vybírat rukama, byť to občas jinak vyřešit nešlo).

Upřímně jsem se jídla dost bál. Doma jedu většinu času Whole30 (bez cukru, obilovin, luštěnin, sóji a mléka) a v Číně je to pravý opak – sladidla, obiloviny a mléčné výrobky jsou všude. Ano, dá se jíst zdravěji i tam, ale je časově náročnější si taková jídla najít, takže jsem nechtěl marnit čas a jednoduše dočasně přešel na to, co jí běžný Číňan.

Čekal jsem, že mi z toho bude zle. Vyzkoušel jsem třeba i hodně mléčných výrobků (ty mě obecně vnitřně přehřívají) a kupodivu žádný efekt, vše v pohodě. Asi tam mají kvalitnější mléko, nevím. Po tom zjištění jsem každopádně začal zkoušet různé tamější zmrzliny. Nejvíce jsem si oblíbil oreo zmrzku s kiwi polevou v McDonaldu. 🙂

Pokud jde o dopad stravy, tak zaprvé jsem cítil, že mám daleko méně energie. Což jsem čekal, protože jsem přešel ze stravy založené na bílkovinách, tucích a vláknině na stravu založenou na sacharidech, cukrech a jen troše bílkovin a vlákniny.

Druhou věcí je to, že stačilo jen asi týden a všiml jsem si, že jsem v obličeji podstatně tlustší, plus jsem přibral několik čísel v pase (břišáky zmizely). Kdybych denně nešlapal kolem 30 km, tak věřím, že by ta proměna byla o dost výraznější.

A třetí věcí jsou zuby. Poprvé od doby, co jsem přešel na Whole30, mě zabolely zuby a i teď, týden po návratu, jsou stále o dost citlivější. Když to tedy vše sečtu, tak se mi jen potvrdilo, jak znatelný a rychlý efekt změna stravy má.

(poznámka od Pavla: Čínska strava je pestrá a hlavne, čínska kuchyňa je bezodná. Ak ju človek pozná a pozná jazyk, nie je problém s kýmkoľvek jedálničkom. Samozrejme bez jazyka a znalosti, aké druhy obchodov existujú, kde sú a ako ich rozlíšiť, tak to môže byť výrazne ťažšie. Čo však môžem potvrdiť – do Číny sa nechodí chudnúť.)

Lidé

Lidí je tam hodně.

Jakože opravdu hodně.

Zejména v turisticky oblíbených lokacích každou chvíli narážíte na davy čínských turistů, což jsou skupinky klidně 30 a více lidí. A obecně chodí Číňané na výlety ve skupinkách. Nevím, zda jde o party kamarádů, rozšířené rodiny či co, faktem ale je, že když jsem někde šel, tak jsem průběžně narážel na vlny třeba 10 Číňanů. Občas jsem potkal i méněčlenné skupinky, ale nebylo jich tolik.

Vzhledem k vysokému počtu lidí tak nějak zmizí osobní prostor. Tlačení a lepení na sebe navzájem je tam naprosto normální. Na druhou stranu jsem nezažil žádné agresivní strkání, sražení s někým, ani nic podobného.

S tlačením souvisí i horlivost a snaha prodrat se dopředu. Předbíhá tam hodně lidí a nikdo to neřeší. Co mě pobavilo je, že i když jsem stál jako první za bránou do národního parku, tak po jejím otevření, kdy je potřeba přeběhnout ke kontrole kovů, která je asi 20 metrů dále, tak mě stihli předehnat 3 Číňané (a to jsem šel dost rychle).

Co mě pobavilo ještě více je, že i když se v těchto situacích Číňané ženou být někde první, tak když je pak potkáte jinde, třeba v hustém dešti, na betonové cestě směrem k autobusu, tak jdou pomalu jak šneci. A jelikož chodí po těch početných skupinkách a zároveň je mezi nimi minimální osobní prostor, tak je obvykle nemožné je předběhnout.

Ta pomalost ale neplatí třeba pro Šanghaj. Tam se naopak ty davy milionů lidí organicky a rychle hýbají jak tekoucí voda. Takže nějaké zastavení (třeba kvůli focení) nepřichází v úvahu.

Pokud se tu občas kolem sebe rozhlédnete a říkáte si, jak je děsné, kolik lidí kouká do mobilu, tak to jste ještě nebyli v Číně. Tam do mobilu koukají snad úplně všichni. Ti co nekoukají, ho mají v kapse a po zapípání messengeru ho tahají ven. Anebo ho mají v kapse a pouštějí si na něm hudbu.

V některých oblastech to tak hrozné nebylo, ale na většině míst, kde jsem byl, jsem měl pocit, že se ti lidé s mobilem už narodili. A nejde jen o mladé. To jsem si takhle šel po parku a usmáli jsme se na sebe s nějakým čínským dědečkem, který měl takové to old-school čínské vzezření, a vtom mu zazvonila kapsa a on si pustil videohovor…

Co se týče turistů, tak většinu tvoří lidé z jiných částí Číny. Mimo to jsem za celou dobu viděl asi 3 páry z Ameriky, tak 4 z Evropy a 2 větší party (asi) z Afriky. Sólo cestovatelů jsem viděl všehovšudy tak 5-10, už si nepamatuju.

Tak jako tak jsou to malá čísla, když vezmete v úvahu, že denně jsem míjel několik tisíc lidí. Zároveň to ale znamená, že jakmile nějaké neČíňany potkáte, vzniká automatické pouto a je přirozené se dát do řeči, asi jako kdybyste potkali nějakého kámoše.

Čínská vitalita, nálada a důchodci

Všichni Číňané vypadají tak o 20 let mladší, než jsou. Viděl jsem malé holky s prťatama, u kterých se ukázalo, že to nejsou starší ségry, ale maminky. Bavil jsem se s Číňanem, kterého jsem tipoval na vrstevníka a ukázalo se, že mu táhne na 50 a brzy se mu narodí vnouče. Ani nemluvě o důchodcích. Běžně potkáváte babičky, kterým byste z dálky tipli tak 60, maximálně 70, ale oni mají pár let do devadesátky, anebo už jsou za ní.

Co mě překvapilo je, kolik důchodců v tomto vysokém věku jezdí na kolech, s úsměvem pracuje a obecně se hýbe s větším elánem, jak naši čtyřicátníci. Důchodců jsem míjel mraky a nepamatuji se, že bych viděl někoho vyloženě sešlého, kdo by se belhal o holi. Jako jo, při procházce mezi rýžovými terasami jsem potkal dědečka o holi (byť působil, že ji vůbec nepotřeboval), ale tomu muselo být kolem stovky. V ostatních případech byste důchodce podle držení těla a stylu i rychlosti chůze nerozeznali od dospěláků.

Dále jsem si nevšiml jediného ohrnutí nosu, jakože by důchodci nepříjemně koukali na mladší generaci, že by k nim měli nějaké připomínky atd. Naopak, stříleli kolem sebe úsměvy široko daleko. I v buse, když nebylo místo, tak nehudrovali a netahali nikoho ze sedadel, nýbrž vymysleli nějaký kreativní způsob, jak si sednout – třeba si položili bundu anebo nějakou tašku na zem a sedli si do tureckého sedu. Anebo si sedli na bágl. Nebo se někde opřeli. Nikomu necpali, že jsou starší a tudíž mají větší právo sedět. Já je teda ze slušnosti pouštěl, když to šlo. Několik z nich ale usměvavě zakroutilo hlavou, ať sedím, že jsou v pohodě.

Štíhla Čína

Obezita je u nich minimální. Ne že by byli Číňané jako tyčky, ale těch opravdu obézních jsem viděl tolik, že bych je spočítal možná na prstech jedné ruky. Když někde z dálky vidíte obézní osobu, tak je téměř 100% jistota, že je to turista – obvykle Američan anebo Evropan. Nepřeháním, když řeknu, že jsem potkal více obézních lidí dnes při cestě do Alberta, než za celou dobu v Číně.

Abych byl upřímný, tak tu působivou vitalitu a minimální obezitu poněkud nechápu. Většina těch lidí snídá i večeří instantní nudle, nijak extra necvičí ani nesportují, kouří (větší procento kuřáků jsem ještě neviděl), smogem znečištěný vzduch je ve městech běžný … A přes to všechno působí jakožto lidé zdravěji, než lidé v jiných státech, ve kterých se žije mnohem zdravěji.

Co se týče obecné nálady,tak jsem měl v tomto ohledu oči hodně otevřené a za celou dobu si nepamatuji, že bych viděl nějakého nadávajícího Číňana. Jak ve smyslu, že by se někdo hádal, tak i ve smyslu, že by si někdo naštvaně mumlal něco pro sebe, stěžoval si, nebo si na někom vyléval zlost a nespokojenost.

Samozřejmě neumím čínsky, takže mi mohla nějaká hádka či jiný incident ujít, ale z hlediska řeči těla a výrazů obličeje jsem si zkrátka nevšiml žádné negativity. Naopak. I ti, kteří na první pohled skoro nic neměli a měli tudíž důvod k nespokojenosti, se usmívali a působili spokojeným dojmem. Tohle ale není čínská specialita. Snad každý cestovatel vám totéž řekne o většině dalekých zemí. Tam lidé, kteří žijou s málem, nikomu necpou, že žijí s málem. Nezazlívají druhým, že mají víc, než oni a nevylévají si na nikom svou nespokojenost. U nás je tohle prozměnu naprosto běžné.

Jste celebrita

Pokud se chcete cítit jako celebrita, leťte do Číny. V Pekingu a Šanghaji jsou na cizince zvyklí. Tam pocítíte absolutní anonymitu. Jakmile ale vyrazíte mimo velkoměsta (třeba do národních parků či na venkov), stanete se atrakcí. Většina lidí vás bude zdravit, anebo na vás bude přinejmenším s úsměvem koukat, že vám ani nezbyde nic jiného než pozdravit je. Jen za první den v parku Zhangjiajie jsem řekl nihao snad stokrát. Plus jsem se ten den vyvyfotil s asi 5 lidma.

S tím souvisí i zírání. U nás jsme naučeni, abychom na lidi příliš nekoukali. Že máme koukat tak nějak nenápadně, abychom ostatní neuvedli do rozpaků – zkrátka že civění je neslušené. Pokud jste na toto zvyklí, tak si v Číně užijete. Tam na vás budou civět všichni. Děti, dospělí i důchodci.

Typ civění se liší oblast od oblasti. Někde jde o usměvavé a zaujeté civění, jako byste byli ta celebrita. Jinde jde o úžaslé civění, jako byste byli jednorožec. A jinde na vás prozměnu koukají podezíravě a ostražitě jak na mimozemšťana, který se zdá neškodný, ale co nevidět možná zničí jejich město..

Myslím, že i ti, kteří žádnou úzkost z cizích pohledů nemají, se tu budou cítit poněkud nepříjemně, protože na vás budou koukat prostě všude – v restauraci, v dopravním prostředku, na záchodech.. Po pár dnech si ale zvyknete. Ono vám ani nic jiného nezbyde.

Jazyk a komunikace

Anglicky se nedomluvíte. Anglicky tam totiž neumí skoro nikdo. Ani na hotelech (z těch 9, kde jsem byl, uměli trochu anglicky 2), ani na vlakovém nádraží a tuplem ne v obchodech. V turistických lokacích umí pár základních slov anglicky, aby nalákali kolemjdoucí turisty, ale tam jejich slovní zásoba končí. Za ty 2 týdny jsem se anglicky bavil jen s asi 10 Číňany, přičemž opravdu dobře anglicky uměli jen dva z nich (jedním z nich byl učitel angličtiny).

Mezi těch 10 lidí, se kterými jsem se bavil anglicky, nepočítám nárazové otázky typu: Where you from? a You like China? Na ty jsem poslušně odpověděl, dostal reakci „oh“ anebo „ok“ anebo jen úsměv a tím to haslo.

A taky tam nepočítám občasné pozdravení od dospěláků, anebo ještě častěji od dětí – spousta + 5letých čínských mrňousů na vás vystřelí hello, vy jim odpovíte a jejich rodiče se začnou hihňat a plácat dítko po zádech.

Co mě trochu iritovalo je to, že anglické názvy míst se v různých mapách liší. To si tak chodíte po Žlutých horách a na jednom rozcestí je mapa, která místo, kam směřujete, označuje jako Brightness Top. Mapa o kus dále mu říká Bright Peak a další Guangming Ding (přepis čínského názvu). Abyste rozuměli, těch peaků a topů je tam hafo a mají podobné názvy, takže to společné slovo Bright vůbec nemusí znamenat, že jde o stejné místo.

Když k tomu přičtu, že i samotné rozkreslení map se liší (koukaje na obě mapy máte pocit, že mapují úplně jinou oblast), tak je to silně matoucí. Proto je lepší angličtinu tak nějak ignorovat a mít připravené čínské názvy, podle kterých už se zorientujete, protože se (obvykle) na mapách nemění.

Money, money, money

Byť je v Číně obecně levněji, jak u nás, tak jako turista v mnoha případech dostanete daleko vyšší cenu, než mají místní, takže ono se to srovná a náklady budete mít tedy +- podobné, jako tady.

Platíte víceméně všude a za každou blbost. S výjimkou veřejných záchodů, ty jsou i ve městě zdarma.

Vstupy do národních parků a podobných atrakcí jsou drahé, ale stojí to za to.

V restauraci je potřeba se hned na začátku ptát, kolik to jídlo bude stát. V tu chvíli máte šanci s tím něco dělat. Když to necháte osudu, zaplatíte pak klidně dvojnásobek skutečné ceny. Samozřejmě jde smlouvat i po jídle, ale nevím, to mi osobně šlo proti srsti.

Z hlediska dopravování po městě je nejlevnější MHD. Tam zaplatíte ani ne 10 korun za cestu přes celé město. Pokud se ale potřebujete přesunout rychleji, musíte sáhnout po taxících. Oficiální taxíky jsou v pohodě, oproti našim jsou o něco levnější. Kdykoli to půjde, doporučuji tedy jezdit jimi.

Bohužel, na mnoha místech oficiální taxíky nenajdete a musíte jet těmi neoficiálními – jednoduše lidi, co mají dopravní prostředek, vyhlížejí turisty a pak je draze vozí. Těmi jsem musel jet několikrát a utratil jsem tučnou porci yuanů. Můžete smlouvat přes kalkulačku na mobilu, ale pokud nejste hodně dobří vyjednávači, tak cenu o moc nesrazíte.

Doprava

Čeho si rychle všimnete je, že v Číně se pořád troubí. Ve velkoměstech je to prý zakázané. V malých městech a na vesnicích se každopádně troubí od rána do noci. Není to ale jako u nás, že by se troubilo emotivně (uhni debile anebo co děláš pako?).

Jejich troubení je silně praktické. Troubí třeba před zatáčkami, aby dali vědět těm, kteří jedou / jdou v protisměru za zatáčkou. Také troubí před předjížděním, aby to ten před nimi věděl a nevjel jim do cesty. Pak se tedy skrze troubení i zdraví mezi sebou a ano, zažil jsem pár případů, kdy někdo zatroubil ve smyslu jeď debile. Rozhodně jsem si ale nevšiml řidišské agrese, která je třeba u nás naprosto běžná.

Přecházení přes rušnou ulici je zážitek. Ve velkoměstě je to pohoda, tam jsou semafory na každém rohu. V menších městech a na vesnicích (vesnice neznamená nízký provoz) ale budete často nuceni přebíhat silnice skrz hustou dopravu. Nejprve to působí děsivě, ale když uvidíte, jak mezi těmi jednoucími auto zvládají procházet místní, tak je jednoduše napodobíte a je to. Auta a mopedy sice budou troubit, ale vyhnou se vám (ale i tak si dávejte bacha).

Když budete mít na výběr cestovat vlakem vs. busem, volte vlak. V něm si aspoň odpočinete. Autobusáci jsou zpravidla šílení. Zaprvé neustále troubějí a zadruhé si při jízdě říkáte, jestli umřete za minutu, nebo až za dvě: řezání zatáček, hodně vysoká rychlost, předjíždění přes plnou čáru, když naproti vám jede rozjetý kamion a tak dále. Pokud ale máte rádi adrenalin, klidně zvolte bus.

Ještě k vlakům – bylo mi řečeno, že čínské vlaky jsou velmi spolehlivé a málokdy meškají. Já měl očividně velkou smůlu, protože ze 4 vlaků jsem s jedním přijel na místo o hodinu později (byť jsme vyjeli včas) a druhý vlak měl dokonce 2 hodiny zpoždění. Pominu-li ale tyto incidenty, je cestování vlakem fajn. Akorát jsem u rychlovlaků čekal, že budou rychlejší. Při pohledu z okénka jsem měl pocit, že jedu běžným českým rychlíkem.

Taxíky jsou v pohodě. Tedy pokud jezdíte těmi oficiálními. Nevýhodu neoficiálních taxíků jsem zmínil již výše.

Jo a překvapilo mě, jak přehledné značení stanic a přestupů má metro v Šanghaji. Bál jsem se, že se tam ztratím, ale i když mají 19 linek, tak jsem se tam nakonec zorientoval lépe, než v tom našem.

Ruch

Čína je zatím nejhlučnější místo, ve kterém jsem byl. Je jedno jestli jste ve městě, na vesnici anebo na horách – kravál je všude. Strůjcem toho kraválu jsou buďto samotní Číňané, anebo již zníměné všudy přítomné troubení.

Ať už jste v dopravním prostředku, nebo čekáte na zastávce, anebo se procházíte po národním parku, všude všichni křičí. Pro ně to podle mě už ani křik není, berou to jako normu, ale pro nás zvenčí je to prostě kravál. A teď si to znásobte desítkou, stovkou, či tisícem (záleží kde jste, na běžné zastávce autobusu na maloměstě jsou klidně stovky číňanů).

K tomu přičtěte děti. Neříkám, že všichni, ale většina rodičů ve všech lokacích, kde jsem byl, nechává děcka dělat víceméně vše, co si zamanou. A když křičí, tak co, ať si křičí. Když pískají velmi hlasitou píšťalou v autobuse, tak co, ať si píská.

K tomu si přičtětě, že většina Číňanů neřeší sluchátka. Normálně si ve vlaku na mobilu pustí film, hlasitost nastaví naplno a koukají. Vůbec neřeší, že kolem jsou lidi, kteří to slyší také a třeba slyšet nechtějí. Možná si říkáte, že to byli nějací nevychovaní mladíci, ale vůbec, spousta z nich byli třeba padesátníci. Každopádně co jsem ale vysledoval, tak těm ostatním je to víceméně fuk, asi už jsou zvyklí. Plus i tady se to násobí. V jeden moment jsem ve vlaku zaznamenal asi 5 různých videí / filmů.

K tomu přičtěte hry. Hraní her je v Číně hodně oblíbené, takže zvuky všemožných her uslyšíte na každém kroku. Při jízdě vlakem do Šanghaje jsem seděl za tatínkem, který asi 2 hodiny v kuse hrál nějakou střílečku a do (relativně tichého) vagónu se tedy každou chvíli ozývalo střílení kulometu. Jeho dítě, které měl na klíně, hrálo zase jinou hru, která už dělala naštěstí menší kravál.

K tomu přičtěte hudbu. Tamější lidé asi nemají rádi ticho, takže je normální, že si jdou po ulici, ale klidně i po (jinak klidném) národním parku a v ruce drží mobil a na plnou hlasitost si pouštějí nějakou čínskou hitparádu. A i starší lidé si často pouštějí hudbu při procházkách – to už je ale příjemnější, protože ti zpravidla poslouchají tu jejich pěknou tradiční čínskou hudbu, což hezky dokresluje atmosféru.

K tomu přičtěte to ze všeho nejhorší – neutichající zvuky messengerů. Aplikaci WeChat mají v Číně snad i veverky. V Číně uslyšíte zvuk příchozí zprávy na WeChatu klidně tisíckrát denně. Ty lidi nenapadne si to ztlumit, ani když si s někým aktivně píšou a ten tu-du-du zvuk zazní každých pár vteřin.. Do toho se ještě semtam ozval zvuk iPhonu anebo někomu, old-schoolově, zazvonil telefon (a následoval hlasitý hovor).

No a k tomu přičtěte tělesné zvuky Číňanů: chrchlání, říhání, zívání, mlaskání, vzdychání. Všechno pěkně nahlas, proč se držet zpátky. Obecně, taková ta snaha být potichu a nerušit ostatní, tam neexistuje. Jiný kraj, jiný mrav.

Když si tohle vše sečtete, vyjde vám, že bez špuntů do uší budete v Číně trpět. Já je naštěstí měl, ale pokud tam někdy poletím znovu, seženu si kvalitnější, třeba ty potápěčské, protože ty běžné z lékárny nemají šanci (ani noční) Čínský ruch potlačit.

Tuto sekci zakončím tím, že i když kravál rád nemám, tak jsem si na vše výše zmíněné postupně zvyknul. Ono když je toho ruchu příliš moc, tak to do sebe tak nějak splyne, mozek to přestane vnímat a vy máte, paradoxně, klid. Nedělalo mi problém si tedy (i bez špuntů) číst na místech, kde se bavily stovky lidí.

Tipy na cestu

Pokud výhledově plánujete cestu do Číny, přidám 7 osobních tipů. Pokud cestu neplánujete, můžete přeskočit na závěrečné kapitoly.

1) Neplánujte si dny příliš přesně (nevyjde to) a připočítejte rezervu: čas na ztracení (budete se ztrácet pořád – ve městě i v přírodě), čas na čekání (fronty, zasekaná doprava, anebo nutnost pomalé chůze kvůli pomalým Číňanům, které nejde předběhnout), další časové rezervy (problémy, které nastanou a které musíte řešit – a nastane jich hodně).

2) Dopředu se smiřte s tím, že tak 10 % věcí nevyjde. Nejčastěji kvůli počasí (zavřené cesty, vyhlídky, zastavená lanovka). Na druhém místě je nestíhání kvůli zpoždění spojů a ztracení (spousta jejich map neodpovídá realitě). Někdy to půjde zachránit drahým taxíkem, který vás na nějaké místo (kam byste jinak museli pěšky či pomalým busem) hodí rychleji. Jindy to zachránit nepůjde. Raději počítejte s tím, že nevyjde vůbec nic a pak buďte mile překvapeni, kolik toho vychází.

3) Naučte se říkat aspoň: Ni chao (dobrý den) a Sie Sie (děkuji). S tím si vystačíte většinu času. Hodí se i Chao č’(vynikající jídlo). Co se týče slov ano a ne, tak pro ta nemají jednoznačný překlad, takže já jsem si vystačil s OK (většina Číňanů to běžně používá) anebo s kroucením hlavy a opakováním no no no.

4) Nevěřte čínským hodinám. Důvěryhodné hodiny jsem viděl jen na letištích a v rychlovlacích. V běžných busech, restauracích apod. byl čas úplně jiný. Třeba první den, kdy jsem jel z Pekingu na Zeď, šly hodiny v buse o hodinu a půl napřed. Jiný den a jiný bus měl prozměnu čas o 2 hodiny dozadu. To byly extrémy, ale i na dalších místech šel čas jinak – třeba v Guilinském MHD asi o 10 minut dozadu, v Yangshuo zase dopředu atd. Ono se řekne 10 minut, ale pokud vám něco jede v konkrétní čas a jedete na poslední chvíli, tak dokážou takové hodiny znervóznit anebo naopak příliš uklidnit (a pak ten spoj propásnete). Věřte tedy svým hodinkám, ty jejich ignorujte.

5) Sprchujte se fakt až před spaním. Pokud dorazíte vyflusaní večer do hotelu, dáte si sprchu a pak jdete do nedalekého obchodu pro nákup, tak i když je to 5minutová cesta, tak po návratu můžete jít (kvůli horku a dusnu) do sprchy znovu. A to i když na ten nákup jdete v 9 večer.

6) Téměř ke každému jídlu dostanete konvičku se zeleným čajem. Vždy ho dopijte. Ne že by byla voda v Číně drahá, ale není ani levná (ta z vodovodu pitná není, nebo to aspoň říkají). A v tom horku potřebujete pít hodně, takže využijte toho, že dostanete cca litr tekutiny zdarma. A k tomu připojím i rýži. K většině jídel dostanete bohatou misku rýže – dojezte ji, i když už nemůžete, ta energie bude potřeba.

Co si vzít s sebou

Vezměte si tak o třetinu yuanů více, než kolik si myslíte, že potřebujete. Anebo se naučte hodně dobře čínsky smlouvat.

Slovník, v jakékoliv podobě, je nutnost. Minimálně doporučuju si připravit názvy lokací, které plánujete vidět – v angličtině i čínštině. K tomu si připravte vlastní seznam slovíček podle toho, co myslíte, že můžete potřebovat.

Já si připravil toto. V 90 % případů jsem stejně ukazoval jen na výrazy: toalety, check-out, stanice autobusu a otázku kolik to stojí?

Mapy se rozhodně hodí. V oblíbenějších lokacích je seženete v turistických centrech, ale v odlehlých končinách je nekoupíte. Je možné, že vám je dá recepce na hotelu, ale nespoléhal bych na to. Ideálně si tedy připravte vlastní (najdete přes google obrázky) a vytiskněte několik verzí, protože ty, které dohledáte, se znatelně liší jedna od druhé. Já si ke každé lokaci tiskl tak 3 verze (a na místě to nějak zprůměroval).

Vlhké ubrousky a toaleťák jsou nutnost. Na většině veřejných záchodů je nenajde. Dokonce ani ve velké části hotelů. Samozřejmě si je můžete dokoupit v supermarketu, ale ty třeba na vesnicích anebo v národním parku nenajdete. A věřte mi, že bude potřeba.

Vezměte si s sebou zip locky, či jiná igelitová pouzdra. Jelikož je tam všudypřítomná vysoká vlhkost, všechno vám navlhne (i když je to schované v báglu). Všechny mapy, slovníky a potvrzení z bookingů si tedy zabalte.

Redukci pro elektroniku jsem nepotřeboval a to jsem byl v celkem 9 hotelech od velkoměst po vesničky. Mají prakticky všude takové univerzální ďoury, kam jde strčit koncovka z kterékoli části světa. Ale chcete-li mít jistotu, samozřejmě si redukci vezměte.

Co mi Čína dala

Kdykoli slyším, že někdo říká, že v ČR je všechno a že cestování je zbytečné, tak mu říkám, že tu všechno není a že bez cestování nikdy nezažije kontrast, který mu otevře oči a posune ho dál. V Číně to byl kontrast obrovský a proto vnitřně cítím, že mě posunula zatím nejvíce ze všech cest.

Čína je taková zkouška ohněm, kterým když někdo projde, tak prostě musí vnitřně vyrůst. Nejsilnější efekt to každopádně bude mít tehdy, budete-li cestovat sami a tudíž se nebudete moct o nikoho opřít a budete se muset se vším poprat sami. Ale nebudu to už natahovat, tady je výčet obohacení:

Je mi už (téměř) jedno, jestli na mě někdo kouká, co si lidé kolem myslí a obecně co lidé kolem mě dělají. Dříve jsem to dost hrotil, pak se to postupně lepšilo, ale ještě před odletem jsem se každou chvíli kontroloval a nějakým způsobem se „napravoval“, aby si náhodou někdo nemyslel něco špatného, abych se nějak neztrapnil, abych příliš nevyčuhoval a tak dále. Poté, co mě sledovaly desetitisíce Číňanských očí – a to mnohdy v momentech, kdy fakt netoužíte po tom, aby vás někdo sledoval – už jsem při procházení Prahou silně v klidu a sebekontrolování a sebenapravování prakticky zmizelo.

Posunula se mi hluková hranice. Jelikož jsem byl 15 dnů v téměř nekončícím kraválu, tak se mi značně posunula hranice toho, kdy je pro mě hluk ještě v pohodě a kdy už je to moc. Dříve mi vadil a rušil mě kdejaký menší zvuk (zvláště když jsem se na něco soustředil). To se teď hodně posunulo a třeba v pátek, když jsem jel večer metrem a nějaká parta turistů tam hooodně nahlas něco zpívala (a ostatní cestující se dost cukali), tak jsem si v pohodě četl a říkal jsem si, že to je pořád méně hlasité, než Čínské vagóny.

Více doceňuji klid. To navazuje na dvojku. Když teď čekám na nějaké zastávce, anebo jdu po městě, anebo jedu dopravním prostředkem, tak mi přijde až divné, jaký klid tam je (nepočítaje zmíněný případ se zpívajícíma turistama). V ty momenty se do toho ticha slastně zaposlouchám a povzdechnu si, jaká je to nádhera a jak můžeme být rádi, že tu je poměrně málo lidí (třeba v Šanghaji jsou, z hlediska počtu obyvatel, téměř 3 naše republiky) a že je naše kultura ještě natolik tolerantní a netemperamentní, že si tu podobný klid můžeme dopřát.

Obecně se cítím být otevřenější a tolerantnější. Jakmile přes 2 týdny snášíte věci, o kterých jsem psal, nezbyde vám než to přijmout a pochopit, že lidé jsou prostě na venek jiní, přestože v jádru jsme všichni +- stejní. Tak či onak nemá cenu lidi kolem soudit (pokud samozřejmě nedělají něco fakt špatného) a přijmout to, že jsou jiní a i my jsme naopak jiní pro ně a že nejrozumější věcí, kterou můžeme oba udělat, je tolerovat se a přijmout se navzájem.

Více doceňuji českou hygienu (zejména záchody), doceňuji minimální troubení, doceňuji nezabijácké autobusáky, doceňuji snadno dostupné zdravé jídlo, doceňuji malý počet lidí, doceňuji méně horka… Prostě je to tu parádní a spousta Čechů si neuvědomuje, jak skvěle se tu máme a přestože mají mnohem více peněz, možností a důvodů ke spokojenosti než Číňané, tak jsou jedni z nej-negativnějších lidí na světě, je to absurdní.

Naučil jsem se potlačit svého vnitřního Čecha. Už jsem na to narážel začátkem článku. V prvních dnech v Číně jsem si všiml, že se neustále něčemu bráním, něco hodnotím, něco srovnávám, na něco si stěžuju, něco komentuju, vše si beru osobně, hledám na všem to nejhorší a neustále něco skousávám. A to jsem si předtím myslel, že těchto věcí už jsem se (aspoň z velké části) zbavil během dřívějšího cestování. V Číně to ale opět vybublalo napovrch..

Po těch prvních dnech jsem si ale řekl, že ten negativní a bránící se vnitřní Čech musí pryč, jinak si to tam neužiju. Takže jsem mu tak nějak rozkázal, ať vypadne, že ho tu nikdo nechce, že já si chci Čínu užít. Pár dalších dnů to trvalo, ale nakonec zmizel. Místo něj přišel (pro mě až nezvyklý) nadhled, užíval jsem si věci jak přicházely a Čínu jsem přijal se vším všudy – se vším dobrým i zlým (ale už jsem to neoznačoval za dobré a zlé, tím bych to opět hodnotil a srovnával a soudil).

A to vše se na mě podepsalo tím, že i po návratu cítím, že věci méně srovnávám a hodnotím, věci už tolik navenek ale ani vnitřně nekomentuji a také si neberu věci tolik osobně, jako dříve. A celkově se už snažím věci spíše abstraktně a nekriticky prožívat. A vidím, že je to daleko lepší cesta, než to neustálé hodnocení a škatulkování, které bohužel nyní o to znatelněji vnímám všude kolem sebe.

Nie je knedlička ako knedlička

Nie je knedlička ako knedlička

Poďme na čínske knedličky!

Znie to jasne. Koľko významov takáto veta môže predsa mať?

Presne toľko, koľko druhov knedličiek existuje. A to je veľmi veľa.

V prvom rade sa knedličky delia podľa druhu cesta. Čínska knedlička môže byť z kysnutého cesta, klasického cesta z múky, z ryžového cesta alebo rovno z lepkavej ryže.

Knedličiek z kysnutého cesta nie je až tak veľa. Vlastne iba tri druhy. Baozi (包子), Mantou (馒头) a závitok s cibuľkou (葱香花卷). Všetky tri druhy sú robené na pare. Baozi sú ale plnené mäsom, zeleninou, alebo aj sladkými pastami z fazule a hrachu. Mantou plnené nie sú. Skrátka klasické knedle. Jedia sa aj ako príloha a to najmä na severe Číny. Ako príloha sa podávajú aj závitky z kysnutého cesta s cibuľkou. Nie sú plnené, ale cesto je zmiešané s jarnou cibuľkou.

Jestvuje aj akási poloknedľa z kysnutého cesta – wowotou (窝窝头). Je to knedlička, ktorá je do polovice otvorená a vkladá sa do nej mäso. Vznikne taký čínsky mini-kebab.

Knedličiek z klasického cesta z múky, vajec a vody je veľa druhov. Najznámejšie sú knedličky varené vo vode a podávané na sucho bez šťavy – Jiaozi (饺子). Sú veľmi podobné naším pirohom. Najčastejšie sú plnené mäsom a divokým cesnakom, či pôrkom. Môžu byť z bravčového mäsa, vegetariánske, z kraba atď… Niekedy sa robia na panvici a až potom sa zalejú. Vzniknú tak knedličky jianjiao (煎饺).

Hundun (馄饨) sú knedličky varené vo vode, v ktorej sú aj podávané. Skrátka taká knedličková polievka. Voda sa dochucuje octom, jarnou cibuľkou a mini krevetami. Hundun sa delia na malé a veľké. Malé sa jedia skôr na raňajky, veľké ako hlavné jedlo. To ale nie je pravidlo.

Knedličky z klasického cesta, ktoré sa pripravujú na pare, volajú Šanghajčania Xiaolongbao (小笼包). Je to miestna špecialita. Podávajú sa poukladané na parných košíkoch a väčšinou sú z mixu krabieho a bravčového mäsa. Existujú ale aj iné druhy. No takmer všetky by v sebe mali mať bravčové mäso, pretože to musí pustiť typickú šťavu, ktorej by v knedličke malo byť minimálne za lyžicu.

Knedličky Tangbao (汤包) sú podobné ako Xiaolongbao, ale sú veľké a šťavy je tam veľmi veľa. Pije sa slamkou priamo z knedlička.

Šanghaj má rád knedličky. Okrem spomínaných dvoch druhov sú ešte ďalšie dva, ktoré sú si navzájom tiež veľmi podobné. Guotie (锅贴) a Shengjian (生煎).

Knedličky sa najprv pečú na plytkej, veľkej panvici na oleji a keď sa mierne pripečú, zalejú sa vodou. Prikryjú sa a ďalej sa dusia. Takéto knedličky sú zvrchu mäkké a odspodu chrumkavé. Dnu majú šťavu z bravčového mäsa. Rozdiel medzi týmito dvoma je v ceste. Shengjian majú hrubé, mierne kysnuté cesto. Guotie majú cesto tenké.

Najradšej však majú knedličky ľudia z provincie Guangdong. Označujú ich jednotným názvom Dim Sum, čo je niečo ako čínsky tapas. Všetky knedličky na juhu Číny sa dajú zaradiť pod Dim Sum, ale nie každé Dim Sum sú knedličky.

Najslávnejšie sú krevetové knedličky z ryžového cesta tenkého ako hodváb. Volajú sa Xiaojiao (虾饺). Z kreviet sú aj knedličky Shaomai (烧卖). Kreviet je tam menej, pridáva sa dnu ryža a cesto je hrubšie. Niekedy sa robia aj bez kreviet. To isté platí o knedlíkoch Yuntun (云吞), ďalší druh kantonských knedličiek. Podávajú sa najčastejšie v polievke spolu s rezancami.

Medzi Dim Sum by sme možno mohli zaradiť aj jarné rolky (春卷), ktoré sú tiež z tejto provincie. To sa už ale dostávame do kategórie, kde nie je úplne jasné či sa jedná o knedličky. To sú napríklad mesačné koláčiky z lístkového cesta, Zongzi (粽子) – lepkavá ryža v liste z banánovníka.

Z lepkavej ryže sa ale robia aj regulárne knedličky, a to hneď dva druhy. Jeden druh sa volá Tangyuan (汤圆). Malé gulôčky z cesta z lepkavej ryže, ktoré sa plnia čiernym sezamom. Ten chutí úplne ako náš mak. Niekedy sa plnia aj mäsom. Druhý druh sú Ciba z lepkavej ryže (糯米糍粑). Niekedy sa táto špecialita vyrába v tvare placiek a niekedy ako plnené knedličky. Ako knedličky sú plnené pistáciovou drťou. Niekedy sa z toho istého cesta robia aj gulôčky obaľované v sezame (芝麻球). Tiež by sa dali zaradiť medzi pseudoknedličky.

Nakoniec možno ešte spomeniem momo (馍馍), tibetské hovädzie knedličky. Veľmi podobné čínskym baozi.

V Číne neexistuje všeobecné pomenovanie “knedlička”. Nemôže. Existuje ich príliš veľa druhov. Ak budete nabudúce v čínskej reštaurácii, opatrne zvažujte, čo si objednáte. Nie je knedlička ako knedlička.