Skip to Content

Posts tagged with Cestujte Čínou

Dve tváre čínskeho turizmu

Dve tváre čínskeho turizmu

V provincii Hunan sa nachádza niekoľko zaujímavých historických mestečiek a etnických dedín, ktoré ponúkaju náhľad do bohatej kultúry tejto vnútrozemnej provincie. Po meste Fenghuang, Fénixovo mesto, o ktorom sme sa rozprávali minule, dnes navštívime etnickú dedinu Dehang a Ibiškové mestečko Furongzhen. Kým jedno miesto mám naozaj rád a pravidelne sa tam vraciam, to druhú ma skôr sklamalo, avšak aj tak ukazuje dôležitú stránku čínskeho turizmu.

O Dehang, dedine národnostnej menšiny Miao som počul už veľa, je vo väčšine čínskych sprievodcov. Už aj v anglických knihách sa o nej začína písať a tak som ju skúsil navštíviť. Čakal som malebnú dedinku v krásnej prírode. V krásnej prírode bola. Ale malebná moc nie.

Po príchode nás čakal veľký, umelo vybudovaný amfiteáter, kde sa predvádzali rôzne tradičné tance a spevy miestnej menšiny Miao. Všade boli veľké gýčové sochy tigrov, býkov a inej zveri. Deti sa po nich premávali, skákali po preliezkach. Rodičia zase jedli v miestnych bufetoch rýchleho občerstvenia. Všetko tu bolo nové, čisté a sterilné, ale novo postavené. Turistické značky nám ukazovali, kade ísť k hlavnej dedine.

Tá kedysi musela byť krásna. Nádherné kamenné mosty sú stále veľkolepé. Ale všetky domčeky okolo sú nanovo zrekonštruované a všade sú len nekonečné obchody s tým istým tovarom, ako v každom dobrom turistickom centre v Číne. Či už je to na Čínskom múre v Pekingu, v dedinke Dehang v Hunane, alebo niekde dole v provincii Guangdong. Staré centrum z drevených domčekov obklopovali nové budovy s reštauráciami a bufetmi. Vôbec sme si neboli istí, či už sme prišli do dedinky Dehang, alebo sme z nej už vyšli. Vznikol tu snaznem z ktorého sa ale atmosféra vytratila.

Mnohé čínske dediny sa za posledné roky premenili na zábavné parky. Najmä dediny v chudobných čínskych oblastiach, ako aj je okolie mesta Jishou, pod ktoré dedina Dehang patrí. Cieľ je jednuduchý, doviesť sem bohatých turistov z pobrežnej Číny kde je sústredená väčšina bohatsva a nehchať ich utrácať peniaze v chodobných častiach Číny. Tento spôsob rozloženia bohatstva sa ukázal ako extrémne efektívny a v poslednej dobe sa šíri celou Čínou. Pandémia to ešte urýchlila, pretože Číňania nemôžu cestovať do zahraničia a tak cestujú doma. Do malebných dediniek to občas prinesie davy turistov a skázu akejkoľvek pôvodnosti, ale miestnej oblasti to ekonomicky pomôže. A kto by chcel sa tu môže ubytovať a ísť si pozrieť tie dedinky, ktoré sa na turistické atrakcie nepremenili, ale miestny aj tak zbohatli, pretože majú v okolí prácu. To presne sme spravili aj my a po okolí dediny Dehang sú v horách porozhdadzopvané desiatky malých dreveníc, kde nie je elektrina, ano voda, miestny ľdia bývajú nahlinenej zemy v chalupách z dreva.

Po dedinkách sa presúvam do mesta Furongzhen. Ibiškové mesteško je malé  mesto rozľohou a počtom obyvateľov porovnateľné ajs malými mestami na Slovensku a v Čechách. To znamená že na čínsk epomery je naozaj malé. Ale je aj naozaj krásne, pretože má historické centrum na obrovskom útese popri ktorom tešie dych berúci obrovský vodopád vysoký takmer sto metrov.

Furong zhen je od neho vzdialené asi 70 km autobusom. Keď som vystúpil prvý raz, bol som stratený. Kde je to krásne mestečko ktoré som videl na fotografiách? Jediné čo som videl, bola stará  napoly rozbitá veľká dedina, celá zaplnená betónovou sivou výstavbou. Všade boli len paneláky. Postavené, stavajúce sa, alebo rozpadávajúce sa. Keďže som už umieral od hladu, vodopád musel počkať a šiel som sa najprv najesť. V malej vývarovni vnútri jednej garáže som si dal miestne štipľavosti (keďže je tu jedna z najpikantnejších kuchýň v Číne) a pochutnal si na studenom pive. S plným žalúdkom mi to hneď začalo myslieť a na stene som si všimol presne tú fotografiu, ktorá ma sem priviedla. Krásne historické centrum na skale a pod ňou tečúci vodopád. Opýtal som sa pani šéfovej kde to je, a tá hneď aj poslala svojho syna, aby ma tam zobral.

Nebolo to ďaleko, ale na poľutovanie ma čakal predaj vstupeniek. A nie lacných, vstup sem stál 120 RMB. To je na staroveké dedinky dosť veľa. Ale aj tak som sa rozhodol to podstúpiť. Cez dedinku ide turisticky vyznačená trasa, ktorú by mal každý návštevník sledovať. Turisticky je to tu už celkom rozvinuté, ale stále je to ten neškodný druh rozvinutosti, nie ako v dedine Dehang. Nie sú tu žiadne kaviarne, žiadne diskotéky, žiadne davy turistov a autobusové zájazdy… Len miestni, ktorí predávajú rôzne špeciality.

Väčšina turistov týmto mestom len prechádza, preto tu nie sú žiadne veľké hotely. Minimálne nie v tomto starom centre, v okolitej novej zástavbe už sú. Cestička cez staré mesto kopíruje útes, najprv človek ide ponad vodopád, potom zlezie z útesu dole, prejde sa popod vodopád, vyjde útesom hore a krížom cez staré centrum sa dostane zase k predajni lístkov, ktorou vošiel.

Prehliadka bežnému čínskemu turistovi idúcemu so zájazdom trvá asi hodinu a pol. Od takej desiatej ráno do piatej poobede tu prúdia zájazdy dosť často, využívajú túto zastávku na ceste do Fenghuang. Osobne si myslím že sa oplatí sem prísť aj trošku neskôr, ubytovať sa a počas dňa obchádzať okolité uličky, ktoré nie sú v rámci vyznačenej trasy. Tieto chodníčky sú totiž prázdne, turistika v tom na tomto mieste je veľmi organizovaná. Avšak zájazdy odchádzajú už okolo štvrtej, piatej a  zostávajú tu len tí, čo sú v mestečku obytovaní. Podvečer má v miestnych uličkách krásnu atmosféru.

Človek sa tu môže cítiť vo filme, len si musí výlet dobre zorganizovať. Cíti sa tu nie ako v hocijakom filme, ale rovno v jednom konkrétnom. Toto mestečko je totiž pomenované podľa filmu z roku 1988. . Film _Ibiškové mestečko_ rozpráva príbeh mladej predavačky ryžového do-fu. Dej začína roku 1963, v čase keď sa v Číne schyľovalo ku Kultúrnej revolúcii. Pre závisť, stranícku posadnutosť a hysterickosť doby postupne Furong sestrička, ako ju prezývali, prišla o všetko. Prišla o svoj stánok, o svoje šťastie a nakoniec aj o svojho muža. Film je veľmi kritický ku Kultúrnej revolúcii a k vláde komunistov v období Mao Cedonga. Vznikol v období, keď sa takéto filmy nakrúcali. Rok na to sa odohrali udalosti na Bráne nebeského pokoja a slobode v umení bol koniec. Preto toto je aj jeden z posledných filmov, ktoré sa nakrútili o tejto téme. A je naozaj krásny, poetický. I keď troška dlhý. Film skončí dobre. Koncom kultúrnej revolúcie sa život ľudí vrátil do starých koľají, rovnako aj život Furong sestričky.

Film som videl po svojej návšteve, DVD som si kúpil rovno na mieste. Predávajú ho všade. Celý dej sa odohráva v uličkách Furong dedinky, preto mi bol tento film veľmi blízky. Na konci sa mihne dokonca aj majestátny záber na útes, na ktorom dedinka Furong stojí. Film  sa zaoberá príbehom, preto sa tomuto majestátnemu pohľadu vyhýbali celé tri hodiny deja. Až na konci sa nám ukáže, v akej úžasnej dedinke sa vlastne tento film nakrúcal. A človek si pri tom zábere povie, to miesto musím vidieť.

Lijiashan, čínsky hobitov a život v jaskyniach

Lijiashan, čínsky hobitov a život v jaskyniach

Nachádzame sa v provincii Shanxi na brehu Žltej rieky. Práve táto oblasť je rodiskom čínskej civilizácie, tu Čína vznikla. Krajina je tu drsná, rozbitá Žltou riekou, ktorá už po tisícročia stále mení svoj tok. Pohľad na nekonečné zjazvené hory vzbudzuje obdiv k ľuďom, ktorí tu žijú už viac ako 5 000 rokov. V niektorých obdobiach až štvrtina všetkého obyvateľstva Shanxi žila v jaskyniach. Ešte dnes je dvanástina obyvateľstva tejto provincie stále ubytovaná v jaskyni!

Shanxi je vnútrozemská provincia rozprestierajúca sa na náhornej plošine, východne od Žltej rieky, v severnej časti Číny. Na východe a západe krajiny sa vypínajú pohoria. Strednú časť tvoria údolia, ktorými preteká rieka Fen. Hlavným a súčasne najväčším mestom provincie je Taiyuan ležiaci na rieke Fen.

Shanxi má mierne monzúnové kontinentálne podnebie s veľkými teplotnými rozdielmi medzi nočnými a dennými, letnými a zimnými teplotami. Veľký kontrast v teplotách je tiež medzi severnou a južnou časťou provincie. Ročne padne zhruba 360 – 620 mm zrážok. Ich rozloženie je nerovnomerné, no najviac padne v období od júna do augusta. Tpto provinciu však trápia aj časté suchá.

Provincia Shanxi je jedným z rodísk čínskej civilizácie s dlhou históriou a tradičnou kultúrou. Vďaka bohatosti histórie môžeme i dnes obdivovať zástupy vzácnych pamiatok. Množstvo z nich pochádza z obdobia pred dynastiami Liao a Song. Niet preto divu, že sa tomuto miestu často hovorí „Múzeum čínskej starej architektúry“. Spomeňme napríklad Drevenú pagodu v Yingxiane, starobylé mesto Pingyao či pevnosť Zhangbi.My dnes ale navštívime Jednop z nohých jaskyných mestečiek v tejto provincii - Horu rodiny Li, Lijiashan.

Je neďaleko bývalého obchodného centra, mesta Qikou. Na tomto území sa Žltá rieka zužovala natoľko, že preprava tovaru po nej už nebola možná. A preto sa Qikou stal hlavným obchodným prístavom dávnych čias. V období jeho najväčšej slávy tu žilo šesťsto veľkých rodín a tisíce robotníkov. Dnes tu žije štyridsať rodín, v škole majú posledných štyroch žiakov. Čierny drak, ktorý mal ochraňovať toto bohaté mesto, zlyhal. Ale aj napriek tomu sa jeho majestátny chrám týči na vysokom útese nad riekou. Jeho sláva rovnako zašla ako sláva mestečka. No miestni ľudia v ňom aj tak stále kladú obete vo forme ovocia, alebo lacnej pálenky z malého supermarketu. Inak je v chráme vidieť už len prach. Vnútrom sa ozýva zavýjanie silného vetra. Sály sú udržiavané v dobrom stave a stále vzbudzujú rešpekt. Z chrámového múra, na ktorom stoja dva veľké bronzové zvony, do nekonečna vidno výnimočnú scenériu provincie Shanxi. Práve týmto smerom sa nachádza bývalé sídlo rodinného klanu priezviska Li – čínske hobitie mesto Lijiashan.

Z mestečka Qikou je to asi hodinová prechádzka. Na prvý pohľad vidno, že tu nežili chudobní ľudia. Zopár prostých jaskýň sa tu síce nájde, ale väčšina jaskýň má nádherné kamenné vchody a často aj rozľahlé dvorčeky. Dnes už však tieto jaskynné vily len pripomínajú bohatstvo, ktoré tu kedysi bolo. Všetci odišli. Najviac ľudí odtiaľto utekalo počas vojny s Japoncami. Žiadni sem nakoniec neprišli, ale aj napriek tomu strach pred nimi vyhnal obyvateľov preč. Väčšina miestnych sa už nikdy nevrátila, zostali tu po nich len hroby ich predkov. Lijiashan upadol do zabudnutia a zaspal búrlivé dejiny Číny. Nezasiahlo ho pustošenie Červených gárd počas Kultúrnej revolúcie a vďaka tomu sú všetky tieto nádherné obydlia neporušené. Jediné, čo sa ich dotklo, je čas.

Dnes tu žije len zopár starých ľudí. Vedú drsné životy na prahu svojich malých domčekov vyhĺbených do hory. Ráno s východom slnka kráčajú na polia a celý deň strávia pod rozžeraveným slnkom. Keď som ráno vstal, aby som tento východ slnka nafotil, nebol som ani zďaleka prvý. Skôr ako slnko, zazrel som deduška ako vychádza s nástrojmi na chrbte zo svojho hobitieho domčeka. O dve hodiny som ho videl na protiľahlom vzdialenom kopci, ako konečne dokráčal na svoje malé políčko a začal kopať do tvrdej zeme. Až potom priletela prvá kukučka pozrieť sa so mnou na východ slnka, ktorý ešte ani nezačal.

Niekoľko z týchto obydlí je dnes premenených na malé hotelíky. V jednom sme bývali aj my. Väčšina z týchto domov má viac ako päťstopäťdesiat rokov. Nachádzajú sa v deviatich úrovniach na terasovitom kopci a schody, ktoré ich spájajú, sú pôvodné, ešte z dynastie Ming. Žiadne okná tu nemajú sklá, všetky sú ešte stále papierové. Niektoré vchodové brány ústia rovno do jaskyne, niektoré ústia najprv do prašného dvorčeka a až jednotlivé miestnosti sú vyhĺbené v skalách. Taký bol aj náš hotelík. Postele tu nie sú, len tradičné čínske lôžka kang – kamenné plochy, pod ktorými sa v krutých zimách dá zakúriť. V lete zase príjemne chladia. Voda tu netečie žiadna, treba ju sem priniesť. Elektrické drôty sem už však zaviedli. Pokrok sa sem blíži, majiteľka penziónu povedala, že o rok už chcú mať tečúcu sprchu. Pod kopcom prebieha nejaká výstavba. Mrazí ma, keď si predstavím že tam postavia turistický rezort. Na druhej strane by si miestni ľudia zaslúžili pohodlie moderného sveta. Dnes ho tu človek hľadať nemôže. Ale oni tu aj z ničoho vedia tvoriť zázraky. Majiteľka nášho hotelíka aj z jednoduchých prísad navarila kulinárske špeciality. Nepýta sa nikoho, čo si dá. Trikrát do dňa navarí pre všetkých ľudí, ktorí u nej bývajú. Väčšinou sú to študenti maľby, ktorý sem chodia na výlet. Tých tu býva veľa. Aj dvadsiati sa pomestia na jeden kang v izbe. Večerná pitka na kangu so študentmi je pre mňa nezabudnuteľná. Určite aj pre nich, nepijú s cudzincami v sprašových obydliach práve každý rok. Vychladené pivo vie šéfová zabezpečiť aj tu. Uprostred ich dvorčeka totiž majú vyhĺbenú hlbokú špajzu. Asi tri metre pod zemou je krásna zima. Nápoje sú tu úžasne vychladené aj v letných horúčavách a dokáže tu dlhodobo skladovať mnoho potravín. Predsa len, všetko sa sem nosí ručne a luxus každodenného nákupu tu neexistuje. Ale aj napriek tomu tu varia skvele

Kuchyňa provincie Shanxi siaha dávno do minulosti. Predpokladá sa, že sa začala formovať už za čias dynastie Zhou. Dodnes využíva pri varení tradičné techniky varenia, ktoré sa odovzdávajú z generácie na generáciu po tisícročia. Zastúpená je široká škála pokrmov pripravovaných z pšenice. Odhadom pripravujú miestni kuchári až sto jedál z pšenice, pričom každé ponúka jedinečný chuťový zážitok. Čo sa týka mäsa, obľúbené je predovšetkým jahňacie mäso, ale tiež kuracie a bravčové. Medzi najznámejšie jedlá shanxijskej kuchyne patrí výživná polievka Fu Shan z jahňacieho mäsa, skladkokyslý kapor s korením, dusená a následne pečená kačka so silnou vôňou, kuracie kúsky s vaječnými bielkami a ďalšími prísadami či rezance Datong. R§zne rezance sú najväčšou špecialitou severnej Číny, kde sa na rozdiel od juhu Číny ryža moc nekuzumuje.

Návštevu Hory rodiny Li som si naozaj užil. Je to krásna zmena po rušnom Šanghaji. Kým v Šanghaji počujem najmä ruch veľkomesta, tu Počuť tu len spev prírody. A v noci, keď som sa vybral fotiť nočný hobitov, aj štekajúceho psa. Nepáčilo sa mu, že niekto o polnoci behá po kopcoch a baterkou maľuje budovy počas dlhej expozície vo fotoaparáte. Fotenie ma natoľko zaujalo, že ma pani domáca vymkla vonku. Našťastie vnútri v budovách nie sú záchody a treba chodiť von do latríny mimo areálu. Takže stačilo počkať, kým niekoho v noci chytí potreba a s baterkou sa vyberie von.

Mesto fénixov, raj fotografov

Mesto fénixov, raj fotografov

Prvýkrát mi toto miesto učarovalo, druhýkrát ma rozčarovalo, tretíkrát a štvrtýkrát som bol zmierený s jeho tienistými stránkami, a vediac čo očakávať, som si ho užil naplno. Rozhodne je to miesto plné kontrastov, ale bez ohľadu na to, či ho milujete, alebo nenávidíte, je to nádherné a absolútne jedinečné miesto v celej Číne, ktoré treba navštíviť!

Ako to celé začalo

História územia, na ktorom stojí Fenghuang, sa datuje až do obdobia Jari a jesene, to znamená až do roku 770 pred n. l. Celá oblasť stredného a západného Hunanu bola dlho jedným zo stredísk čínskej civilizácie a Mesto fénixov tu malo vždy veľmi dôležité postavenie. Kedysi bolo centrom armády, zatiaľ čo priľahlé mesto Qianyang bolo centrom politického života a mesto Hongjiang centrom obchodu. Súčasné staré mesto Fenghuang sa datuje do obdobia vlády cisára Kangxi z dynastie Qing, konkrétne do roku 1704. V celom meste je viac ako 300 zachovaných historických stavieb, niektoré sú zrekonštruované viac, iné menej. Najstaršia stavba mesta pochádza vraj až z dynastie Tang (687).

Mesto Fanghuang je relatívne dobre skryté v horách, a preto sa mu vyhla väčšina vojen modernej histórie Číny. Dodnes je staré centrum chránenou kultúrnou pamiatkou, avšak obrovský turistický ruch, ktorý sa tu rozmohol, priniesol do mesta veľké zmeny. S turizmom sem prišlo množstvo peňazí a veľa novousadlíkov, takže po celom okolí starého mesta sa rozrástlo jedno veľké moderné veľkomesto, v ktorom sa historické centrum trocha beznádejne topí. Niet sa čomu diviť, mesto Fenghuang bolo veľmi významné kedysi a zostalo rovnako významným aj dnes. Už nie je centrum armádneho života, ale naopak stalo sa strediskom celočínskeho turistického ruchu. V roku 2008 bolo oficiálne vyhlásené za pamiatku UNESCO.

Fenghuang dnes

Fenghuang je spolu s Lijiangom v Yunnane a Pingyaom v Shanxi tretím hlavným turistickým historickým mestom v Číne. Po celom starom meste sú čajovne, kaviarne, reštaurácie, hotely, ale aj bary a diskotéky. Ak sem prídete cez víkend, alebo cez štátne čínske sviatky, pravdepodobne budete zaskočení. Ja som sem prišiel počas rodinných sviatkov – to znamená vtedy, keď nik necestuje, ale naopak všetci chodia domov za rodinami. Nielenže tu teda vtedy neboli žiadni turisti, ale aj polovica novousadlíkov odišla. Veľká časť diskoték bola v noci zavretá, majitelia hotela nás zobrali medzi seba ako do rodiny a spolu s nimi sme oslavovali sviatky. Celé dni som sa potuloval popri rieke a obdivoval mosty a domy na vysokých koloch, ktoré sú lákadlom tohto miesta.

Pri mojej druhej návšteve som tu už bol za bežného turistického dňa. A popravde po minulej skúsenosti ma tu davy turistov doslova šokovali. Nielenže sa nikde nedalo pre hluk diskoték spať, ale žilo to na Čínu naozaj divoko – s gogo tanečnicami na tyčiach, vyhadzovačmi a naháňačmi pred barmi, opitými turistami… Na Čínu tu je nočný život nezvyklo divoký, to sa väčšinou vidí len v multikultúrnych aglomeráciách, ako sú Šanghaj alebo Peking.

Pri svojej tretej návšteve som vedel, čo čakať. Ráno som si privstal a išiel si užívať východ slnka. Potom som si našiel príjemnú kaviareň, dal si po dlhom čase dobrú kávu a čítal knižku. Na obed som si našiel jednu z mnohých tisícok výborných reštaurácií a po obede som objavoval pamiatky v meste. Večer som išiel do baru čo najďalej od hlučných diskoték a dal si pohár piva k živej muzike, ktorej je tu neúrekom. No a samozrejme som nevynechal prechádzku popri rieke a fotenie nočnej scenérie. Skrátka, Fenghuang má mnoho tvárí a každý si tu niečo nájde. Pre mňa sú to skoré rána, keď sa mesto zobúdza, a podvečer, keď sa celé mesto rozsvecuje do neuveriteľnej atmosféry.

Obyvateľstvo Fénixovho mesta

Fenghuang nie je bohaté len na architektúru, ale aj na ľudí, ktorí tu žijú. V meste sa miešajú tri národnosti. Národnosť menšín Tujia, Miao a národnosť Číňan – Han. Zrážky týchto troch národností tu boli odjakživa výrazným artefaktom, ktorý formoval vývoj celej oblasti. Často viedol až k vojnám. Najmilitantnejšia bola vždy národnosť Miao. Dodnes je známa tým, že jej obyvatelia sú dobrými bojovníkmi a často sa k ostatným národnostiam správali povýšenecky, ba až dobyvačne. Možno aj čiastočne vďaka tomu sú dnes najpočetnejšou menšinovou národnosťou v Číne. Deväť miliónov ľudí sa hlási k národnosti Miao. Dnes je síce prevaha obyvateľstva v meste Fenghuang národnosti Han, avšak mnohonárodnostný kolorit má mesto stále. Nešváry medzi obyvateľmi sú minulosťou.

Bojovnosť ani zďaleka nie je jediná vec, čím je národnosť Miao známa. Ľudia menšiny Miao veria, že každá vec má svojho ducha a prírodné úkazy, ako hory alebo stromy, si uctievajú ako božstvá. Každá dedina Miao má aspoň jeden posvätný strom, ktorý ľudia nesmú nijako zneuctiť. Dokonca ani len opadané lístie sa nesmie zbierať. Nemajú žiadne chrámy ani kláštory, svoje prírodné božstvá si uctievajú v ich prirodzenom prostredí, to znamená v prírode. Ich viera je do značnej miery veľmi magická, veria v nadprirodzené schopnosti a dodnes uctievajú klanových čarodejníkov, ktorí si pozdĺž celého územia obývaného národnosťou Miao udržiavajú svoje renomé a cestujú po jednotlivých centrách, kde žijú Miao ľudia a vykonávajú rôzne obrady. Hlavným božstvo tejto konkrétnej oblasti je hora Lüdong.  V jej okolí sa nachádzajú desiatky malých Miao dedín, avšak o nich chystám samostatný článok.

Každý v Číne pozná striebro menšiny Miao – sú to totiž skvelí remeselníci a spracovatelia (nielen) striebra. Ženy nosia veľké strieborné ozdoby, ktoré boli súčasťou každej domácnosti od nepamäti. Rovnako pestré je aj ich ošatenie a na rozdiel od menšiny Tujia, Miao stále chodia bežne v krojoch.

Tujia žijú najmä v okolí prírodnej rezervácie Zhangjiajie a práve v mojom cestopise o tomto úžasnom miesto som o nich písal viac. Zatiaľ čo Miao sú známi remeslami, Tujia sú známi svojím folklórom. A to najmä piesňami a plačúcimi svadbami.

Mesto Fenghuang preslávil človek, v ktorom sa miesila krv ľudí Miao, Tujia a aj Han. Prvá Nobelova cena pre Čínu za literatúru mala prísť práve do mesta Fenghuang, žiaľ najvýznamnejší moderný čínsky spisovateľ zomrel niekoľko mesiacov predtým ako mu mala byť udelená.

Muž z mesta pri rieke

Shen Congwen (1902 – 1988) pochádzal z vojenskej rodiny z mesta Fenghuang, jeho dedko a aj otec boli významní generáli, jeho mama patrila k etniku Tujia a babička k Miao. Keďže Shen Congwen patrí k najvýznamnejším spisovateľom dvadsiateho storočia, jeho zmiešaná krv bola štátnym tajomstvom až do roku 1980. Aj napriek tomu, že sa narodil do politicky významnej rodiny a relatívneho bohatstva, svoje mladé roky prežil v chudobe a vo vyhnanstve. Dôvodom bol jeho otec, ktorý sa zúčastnil neúspešného atentátu na čínskeho prezidenta Yuan Shikai-a a následne musel utiecť do Mongolska. V neprítomnosti otca sa majetok, ktorý nehonobil jeho dedko pomaly rozpadol.

Zatiaľ čo väčšina moderných čínskych spisovateľov mala moderné vzdelanie zo zahraničia, Shen Congwen sa učil v klasickom čínskom systéme – ktorý neskôr veľmi kritizoval. Bol známy tým, že do školy príliš nechodil, ale aj napriek tomu dychtil po vzdelaní. Dôkazom bolo, že po neúspešných skúškach na Pekinskú univerzitu navštevoval hodiny výučby načierno.

V roku 1924 vydal svoju prvú poviedku a začal sa angažovať v časopisoch presadzujúcich nové smerovanie kultúry. V tridsiatych rokoch napísal svoje najznámejšie diela: Dlhá rieka a Mesto na okraji. Aj napriek tomu, že bol Shen Cengwen relatívne apolitický spisovateľ, už v roku 1929 začal mať politické problémy. Paradoxne práve preto, že jeho literatúra nebola dostatočne angažovaná s politikou nacionalistickej strany. To isté mu vyčítala aj komunistická strana po konci občianskej vojny v roku 1949 a bol za to verejne kritizovaný, a dokonca perzekvovaný. V tom istom roku sa neúspešne pokúsil o samovraždu. Od toho momentu už nikdy nič nenapísal. Až do roku 1978, keď ho oficiálne rehabilitovali, strávil v múzeu Čínskej histórie v Pekingu. Najprv ako sprievodca, no od Kultúrnej revolúcie ako umývač záchodov. Po roku 1978 sa vrátil na akademickú pôdu, kde pôsobil aj pred rokom 1949. Za svoju relatívne krátku spisovateľskú kariéru napísal viac ako 200 poviedok a 10 románov. Vo väčšine sa venuje obyvateľstvu v provincii Hunan, národnostným menšinám a magickým legendám národnosti Miao. Jeho hrdinami sú väčšinou lodníci, obchodníci, banditi a dedinčania.

V češtine vyšla knížka POSLEDNÍ VÍTÁNÍ JARA

Shen Congwen bol dvakrát nominovaný na Nobelovu cenu a v roku 1988 sa dostal na zoznam finálnych adeptov. V tom istom roku zomrel vo veku 85 rokov a tak sa prvým čínskym spisovateľom, ktorý dostal Nobelovu cenu stal až Mo Yan v roku 2012.

Záver

Mesto Fenghuang odporúčam navštíviť. Aj keď možno nemáme radi komerčný turistický ruch, že je to jedinečné mesto mu uprieť nemôžeme. Navštíviť sa dá aj v rámci mojich Prechádzok čínskymi rozprávkami, ak sa sem však chcete dostať samostatne, nie je to vôbec problém.

Z miest Changsha, Huaihua, Jishou, Zhangjiajie a aj Chengde sem idú priame autobusové spojenia. Do týchto veľkých miest sa vlakom, a aj lietadlom dostanete takmer z každého čínskeho mesta. Fenghuang odporúčam ako extra zastávku po návšteve Zhangjiajie a Ibiškového mesta.

Najznámejšie pamiatky v meste:
Východná mestská veža, East Gate Tower (东门城楼)
Rodinná hala rodiny Yang, Yang Family Ancestral Hall (杨家祠堂).
Dúhový most, Hong (Rainbow) Bridge (红桥)
Rodisko Shen Congwena, Former Home of Shen Congwen (沈从文故居)
Chrám Wanshou, Wanshou Temple (万寿宫)
Múzeum starého mesta, Gucheng Museum (古城博物馆)
Chrám kráľovnej na nebesiach, Queen of Heaven Temple (天后宫)
Rezidencia prvého čínskeho premiéra Xiong Xiliong-a

Pred cestou do Číny

Pred cestou do Číny
(Tento článok bol naposledy aktualizovaný 16.1.2025)
Navigácia

ÚVODPred cestou do Číny kompletný manuál pred cestou do Číny

CESTUJTE V SKUPINE:Cesty s Pavlom Dvořákom cesty do Číny, kde budem osobneCesty so slovenským sprievodcom Pavlov výber TOP ciest do Číny

CESTUJTE SOLO:Cesty priamo v Číne zaujímavé produkty pre solo cestovateľov, ktoré som pre vás vybralCestovateľské návody vytvoril som niekoľko cestovateľských návodov alebo ukážkových itinerárov pre solo cestovateľov

ĎALŠIE ODKAZYCesty B2B veľkoobchodná ponuka pre cestovné kancelárie, firmy a skupiny nad 10 osôbNáš tím

Kedy do Číny

Čína je obrovská, ma všetky podnebné pásma. Dať jeden termín kedy ju navštíviť je tažké. Osobne by som ale povedal že najlepším obdobím na návštevu Číny je jar a jeseň. Letá sú teplé, vzduch je dusný a ťažký, hlavne v auguste cestuje veľa turistov. Samozrejme je potreba vyhýbať sa hlavným sviatkom: 1.-5. Máj (Sviatok práce), prvý októbrový týždeň (Sviatok založenia ČĽR), Čínsky Nový rok (termín je každý rok iný), Kompletný prehľad sviatkov na každý rok nájdete do piatich minút na google, nebudem ich sem preto vypisovať.

Čína na vlastnú päsť

Víza do Číny

Od roku 2025 môžu Slováci cestovať v Číne po dobu 30 dní bez víz.

Elektrika v Číne

Elektrické napätie v Číne je 220-240 V. S výnimkou Hongkongu, kde sú zásuvky britského typu (niekedy sú však oba typy), vyhovie takmer vždy naša jednoduchá „dvojvidlice“.

Jazyk v Číne

Bez čínštiny sa v Číne existuje ťažko. Vo veľkých mestách na pobreží sa dá bez väčších problémov v hoteloch a pri pamiatkach dohovoriť aj po anglicky, len čo však idete viac do vnútrozemia, penetrácia angličtiny je mizerná. Výnimkou je asi len Yangshuo, keďže tam trvalo žije mnoho cudzincov.

Očkovanie do Číny

Všeobecne najčastejšími chorobami, proti ktorým sa cestovatelia očkujú, je jednoznačne žltačka typu A a B (hepatitída) a brušný týfus, prípadne cholera. Ďalej je dobré si dostatočnú dobu pred cestou skontrolovať platnosť očkovania proti tetanu a obrne.

POVINNÉ očkovanie nie je do ŽIADNE. V malých oblastiach južnej Číny hrozí nákaza maláriou po bodnutí hmyzom, do týchto oblastí ale nemám žiadny zájazd. Odporúčam aj tak používať moskytiéru (v hoteloch bývajú k dispozícii) a kvalitné repelenty. Niekedy sa odporúča kupovať repelenty na mieste, pretože obsahujú látku účinnú práve na miestnej druh komárov. Vždy si ale nejaký repelent zabaľte so sebou. Reštaurácie a hotely poskytujú hosťom tzv. „Coils“, špirály proti komárom, ktoré podľa mojich skúseností fungujú veľmi dobre.

Peniaze v Číne

Čína používa menu Yuan (RMB). Jej kurz sa pohybuje okolo 7 RMB k euru. Najvyššia bankovka je 100 RMB. Pádom kurzu eura a zvyšujúcou sa životnou úrovňou Číny dnes nemôžete čakať lacnú Čínu ako pred niekoľkými rokmi. Šanghaj je dnes jedno z najdrahších miest Ázie pre život cudzincov (znalosť čínštiny ho však vie veľmi zlacniť). Vo vnútrozemí sú ceny nižšie, avšak nie extrémne lacné, ako napríklad v južnej Ázii. Na denné stravovanie počítajte okolo 150 RMB na deň. Ak sa budete stravovať aj v miestnych vývarovniach a v stánkoch na ulici, bude to menej.

Platby mobilom v Číne

Kde objednať hotely, letenky a lístky na vlak?

Odporúčam používať čínsku platformu trip.com, ktorú vyvinuli špeciálne pre zahraničných návštevníkov. Veľa hotelov, najmä v menej navštevovaných oblastiach v Číne, nevyužíva Booking.com ani ďalšie zahraničné platformy. Na platforme Trip.com budete mať lepší výber a častokrát aj lepšie ceny. Zároveň tam nájdete aj letenky a lístky na vlak.

Trip.com Official Site‎‎ | Travel Deals and Promotions

Kultúrny šok v Číne

Vo veľkých mestách ho nepocítite, rozhodne nie pri krátkej návšteve. Pri živote v Číne však áno. V menších mestách bude Čína autentickejšia. Počítajte hlavne s dopravou, ktorá je pre nás nepochopiteľná. Taktiež s hlasnejšími telesnými zvukmi (grganie, mľaskanie a pod.). Odporúčam si preštudovať rôzne kultúrne zvyklosti. Vám sa môžu síce Číňania zdať v mnohých veciach nekultúrni a neslušní, ale to je preto, že majú iné zvyky. My sa im môžeme zdať rovnako nekultúrni, najmä vo veciach, ktoré si my vôbec neuvedomujeme (napríklad je nevhodné verejne kýchať a smrkať, je veľmi neslušné búchať príborom o tanier, misku či pohár /u nás je to bežné, keď sa niekto hlási o slovo, alebo keď si oklepáva stravu z príboru/ a veľa ďalších vecí).

Čína na vlastnú päsť

K pre Európana nečitateľnému správania Číňanov patrí tzv. „Strata tváre“. Pokiaľ Číňan niečo nevie, alebo si nie je istý, nikdy vám nepovie „nie“. Radšej mlčí alebo sa len usmieva, čím zakrýva svoje rozpaky. Rovnako tak sa smeje, ak sa dostane do situácie, v ktorej si nevie rady. Na nás to môže niekedy pôsobiť ako výsmech.

Pred cestou je nevyhnutné uvedomiť si rozdiel medzi čínskou, resp. všeobecne orientálne mentalitou a naším európskym spôsobom myslenia. Beh myšlienok ľudí z Východu je pre nás často nepochopiteľný, aj ich poňatie času nám môže spôsobiť problémy. Ak povie napríklad Číňan „za hodinu“, môže to znamenať, že za hodinu, ale aj za dve či tri. Preto nie vždy je možné presne dodržať časový plán a program je potrebné neustále prispôsobovať.

Každý turista-cestovateľ musí mať tiež neustále na pamäti, že on je hosťom a on by sa mal teda prispôsobiť miestnym zvykom a byť tolerantní.

Doprava v Číne

Čína je rozlohou väčšia ako Európa. Nedá sa vidieť počas jednej návštevy. Najlepšie je urobiť si niekoľko výletov po rôznych častiach Číny.

Aby som spravil porovnanie, Číňania si myslia že Európu zvládnu za jednu návštevu a v priebehu dvoch týždňov idú krížom zo Švédska až do Španielska. Čo z toho budú mať? Iba zmätok a stres. To isté platí, keď budete chcieť stihnúť naraz sever, juh, východ, západ a aj stred Číny. Je to absolútne nereálne.

Itineráre z Webstránky Fiverr

Itineráre na inšpiráciu
Auto a šoférovanie v Číne – čínsky vodičský preukaz
Yangshuo krátky sprievodca
Dvojtýždňový itinerár do západného Tibetu

Dnes je v Číne najlepšie pohybovať sa rýchlovlakmi, ich sieť je obrovská, chodia rýchlosťou 300km/h a mnohé linky idú každých 5 – 10 minút. Napríklad spojenie medzi Pekingom a Šanghajom (cca 1 000 km) zvládne vlak za 5 hodín, stojí 550RMB a vlak chodí každých 5 minút. Okrem toho je v Číne obrovská sieť diaľnic, bežných vlakov a každé mesto nad 5 miliónov obyvateľov má metro buď vo výstavbe, alebo už postavené.

Vnútroštátna letecká doprava je kvalitná, ale nespoľahlivá. Lietadlá sú nové, čisté a bezpečné, služby na palube sú na bežnej svetovej úrovni. Žiaľ doprava je presilená a tak väčšina letov mešká, niekedy aj hodiny. Treba s tým počítať. Lístky sa kupujú na stránkach ctrip.com (letenky aj vlaky), alebo 12306.com (vlaky), avšak sú len v čínštine. Lístky na vlak je možné kúpiť aj na stanici. Problém je však že sú tam veľké rady, zamestnanci často nevedia po anglicky a lístky treba kúpiť minimálne deň dopredu. Niektoré spoje treba kúpiť aj dva týždne dopredu. V hoteloch vedia pomôcť s kúpou lístkov.

Strava v Číne

Čínska strava je veľmi bohatá a pestrá. Rozhodne z nej človek nemusí mať strach, ingrediencie používajú podobne ako my, všetky druhy mäsa, zeleniny, rýb a morských potvor. Spôsob prípravy sa odlišuje regionálne. V Číne sú 4 klasické kuchárske školy – Sichuan, Shandong, Guangzhou a Huaiyang a osem moderných kuchárskych škôl – Anhui, Kanton, Fujian, Hunan, Jiangsu, Shandong, Sichuan a Zhejiang. Každá z nich chutí úplne inak.

Povery o tom, že Číňania zjedia všetko a že vám budú ponúkať psy alebo mačky je mylná. Je pravdou, že Číňania pripravujú viac druhov mäsa ako my. Bežné sú žaby, somáre, korytnačky, v niektorých oblastiach aj psy, krokodíly či hmyz. Avšak nemusíte sa báť, že by vám niekto toto mäso podstrčil a vydával ho za iné. Tieto jedlá sú v Číne netradičné a drahé. Číňania jedia oveľa viac zeleniny a ovocia ako my. Tofu je taktiež bežná potravina a v Číne chutí rozhodne lepšie ako v Európe.

Čínsky bontón je iný ako náš. Zatiaľ čo hlasné mľaskanie, alebo odgrgnutie nie je problém, oklepávať si príbor o misku, alebo zapichnúť paličky do ryže a nechať ich tam stáť, je veľmi neslušné.

Ubytovanie

Vo veľkých mestách je ponuka ubytovacích zariadení takmer neobmedzená. Mimo miest je stále možné objednať si hotel, alebo hostel cez klasické rezervačné systémy ako booking.com, alebo agoda.com. Keď však idete do malých miest, na internete žiadne ubytovanie nenájdete. Môžete sa po nejakom porozhliadnuť po príchode.

Colné predpisy Číny

Platia bežné medzinárodné predpisy, na dovoz „citlivých položiek“ platí limit 200 ks cigariet a 1 l alkoholických nápojov. Platí tiež zákaz dovozu ovocia a zeleniny (ak akékoľvek potraviny do Číny dovážate, je lepšie ich uložiť do veľkého batožinu, ktoré neberiete so sebou na palubu lietadla). Vzhľadom k cenovým reláciám a výbere je dovoz potravín z Česka naozaj zbytočný.

Bezcolne ide z Číny vyviezť všetky veci, ktoré boli do Číny cestujúcim dovezené ako veci osobnej potreby, a ďalej všetky nakúpené suveníry. Zakázaný je vývoz starožitností starších 100 rokov a vzácnych druhov fauny a flóry. Akýkoľvek alkohol zakúpený na ázijských letiskách je pri prestupe v krajinách schengenského priestoru zabavovania !!! Bezcolne možné z Číny vyviezť Všetky veci, ktore bolí do Číny cestujúcim dovezené Ako veci osobnej potreby, a Ďalej Všetky nakopené suveníry. Zakázaný je vývoz starožitností starších 100 rokov a vzácnych druhov fauny a flóry. Akýkoľvek alkohol zakupene na ázijských letiskách Moze hoci pri prestupe v krajinách schengenského priestory zabavený!

Bezpečnost v Číně

Čína je absolútne bezpečná krajina, ale ako všade inde na turistických destináciách, treba dať si pozor na vreckárov. Hlavne na veľkých turistických destináciách. Je ich však oveľa menej ako v Európe. V Číne sú aj tmavé uličky v mestách bezpečné a zlé štvrte či slumy neexistujú, keďže sťahovanie medzi mestami je v Číne prísne regulované tzv. hukou, mestským občianstvom. Čo sa týka zdravotných rizík, odporúčam piť iba balenú vodu, nie z vodovodu. Do Číny nie je potrebné očkovanie proti malárií, odporúčanými očkovaniami sú len žltačka a tetanus.

Voda v Číne

Pite iba balenú vodu, občasná konzumácia vody z vodovodu vám síce závažne neuškodí, ale prospešná tiež nie je. Na čistenie zubov môžte používať vodu z vodovodu.

Internet v Číně

V Číne počítajte s cenzúrou internetu, blokované sú najmä západné médiá a sociálne siete. Celkový prístup na západné servery je pomalý z dôvodu umelého spomaľovania, ale aj zlým technickým spojením. Všetky Google služby sú blokované, na vyhľadávanie môžete ale používať bing.com, alebo čínske baidu.com.

Na cestu Čínou odporúčam (veľmi dôrazne odporúčam) zaplatiť si VPN. Vďaka VPN v mobile alebo v počítači nebudete mať internet blokovaný. Overená funkčná VPN pre Čínu je napríklad Astrill VPN. Je ale paltená. Bezplatné VPN väčšinou nefungujú. Je možné zabezpečiť si aj Hong Kongskú SIM kartu od služieb ako Airalo, ktoré v Číne fungujú bez cenzúry a nie sú drahé.

Na hoteloch je takmer vždy dostupná wifi, ale málokedy je rýchla. V kaviarňach, reštauráciách a všetkých pamiatkach značených AAAA, alebo AAAAA je aj wifi. Okrem toho nájdete množstvo internetových kaviarní. Internetové kaviarne sú aj na tých najnezvyčajnejších miestach.

Čínsky múr v okolí Pekingu - kompletný návod na návštevu

Čínsky Nový rok - kompletný sprievodca

Čínsky Nový rok - kompletný sprievodca

Kačka, pečené kura, slepačia polievka, hovädzie mäso nakladané v sójovej omáčke, ryba na sladkokyslo, dusená ryba, veľké krevety na ryžovom víne, bravčový bôčik na karameli a víne, tisícročné vajcia, doufu a zelenina, úhor na čiernom korení, ryža tisícov pokladov, malé knedličky z lepkavej ryže plnené čiernym sezamom varené vo víne ako dezert… Sedím za novoročným stolom doma u mojej čínskej svokry. Na stole je jedla ako pre armádu ľudí. Ale sme tu len štyria. Nemáme šancu to zjesť. Ale to je dobre. Pretože zjesť všetko jedlo na oslavy Nového roku prináša v Číne nešťastie. Vyjedli by sme si všetko bohatstvo a nezostalo by nám do ďalšieho roku. Aj to je jedna z vecí ktorá sa počas osláv Sviatkov jari prísne dodržiava.

Čínsky zverokruh

Štvrtého februára sa v Číne začínajú Sviatky Jari. U nás ich poznáme skôr pod názvom Čínsky nový rok. Vychádzame z Roku psa a vchádzame do Roku prasaťa, posledného zvieraťa čínskeho zverokruhu. Myš, býk, tiger, zajac, drak, had, kôň, koza či ovca (v čínštine je na ne rovnaký názov), opica, kohút, pes, prasa. Každé z týchto zvierat má svoju symboliku. Prasa symbolizuje šťastie, symbolizuje rodinu. Deti narodené v Roku prasaťa budú sýte a budú žiť v spokojnosti. Aj preto budú mať pôrodnice v Roku prasaťa plno. Číňania totiž radi odkladajú potomstvo na tieto “dobré roky”. Najmenej detí sa rodí v Roku kozy/ovce, najviac v Roku draka.

Cesta za rodinou

Číňania zvyknú dochádzať za prácou tisíce kilometrov. Ale Sviatky Jari sú jediný čas v roku, kedy všetci musia byť doma. V tomto období je preto takmer nemožné zohnať lístky na vlak, autobus, či na lietadlo. Presúva sa celá Čína. V čínštine sa tomu hovorí Chunyun. Je to najväčšia migrácia ľudí v histórii ľudstva a opakuje sa každoročne. Začína sa približne 15 dní pred Novým rokom a trvá až 40 dní. Počet ľudí, ktorí sa presúvajú Čínou, každoročne stúpa o takmer 10%. Tento rok to bude podľa odhadov až 413 miliónov ľudí na ceste v termíne medzi 21. januárom a 1. marcom.

Horší čas na cestovanie po Číne neexistuje. S najväčšou pravdepodobnosťou sa nedostanete ani len von z mesta. A čínsky Nový rok je sviatok rodiny. Všetci sú doma za spoločným stolom, na ulici je mŕtvo. Nič nie je otvorené. Pokiaľ nemáte v Číne priateľov a rodinu, neodporúčam v tomto období navštevovať Čínu. Krásne to vystihol komediálny kanál MAMAHUHU.

Čínsky ohňostroj

K oslavám Nového roku patria neodmysliteľne ohňostroje. Avšak v mestách táto tradícia rýchlo mizne. Vo väčšine miest sú ohňostroje dnes zakázané. Aj v niektorých európskych mestách zakázali ohňostroje, ale v Číne, na rozdiel od európskych miest, sa na tento zákaz prísne dohliada. Dnes si v centre Šanghaja nekúpim ani prskavky. Zažiť tradičné oslavy Čínskeho roku sa dnes v mestách nedá a mnohí na to nadávajú. Na vidieku sú za to oslavy hlučné, živé a dlhé.

Väčšina dedinského obyvateľstva je počas roku v mestách, kam sa sťahuje za prácou. Ľudia sa po roku tvrdej práce vracajú na Nový rok domov a snívajú o bohatstve, alebo aspoň o dostatku. Čím viac po tom túžia, tým viac míňajú na ohňostroje. V očiach Číňanov je to totiž spôsob, ako odohnať zlých duchov a zároveň si veľkolepým ohňostrojom získať pozornosť Boha bohatstva. A tak zbohatnúť. V Číne nie sú ohňostroje len výbuchy a pestré farby. Je za tým skrytá mytológia a hlboká poverčivosť Číňanov.

Takto vyzeral Šanghaj pred šiestimmi rokmi

Čínsky Silvester

Oslavy čínskeho Nového roku trvajú podľa tradície 15 dní. Začína sa silvestrovskou nocou. V tento deň sa dáva celá domácnosť do poriadku. Všetko sa čistí a umýva. Na severe zvyknú rodiny spoločne vyrábať čínske knedličky z bravčového mäsa a kapusty. Tieto knedličky symbolizujú jednotu rodiny (prečítajte si článok o čínskych knedlíčkach. Hneď budete vedieť o aké sa jedná). Na sviatočnom stole musí byť kačka, kura, ryba, bravčové a hovädzie. Je sa celý deň, od obeda takmer nepretržite až do polnoci. Ale to ste určite postrehli už z úvodu článku.

Čakaniu do polnoci sa v čínštine hovorí aj čakanie na Suia, čo je čínsky démon ktorý, chodí nadránom Nového roku. Nepočkať naň sa považuje dokonca až za nebezpečné. Najmä pre deti.

Diabol Sui a obálky Hongbao

Sui je čierny diabol s bielymi rukami, ktorý na čínsky Nový rok zvykne chodiť k ľuďom domov a dotýkať sa detí. Jeho dotyk deťom prináša horúčky a môže viesť až k dementnosti. Aby rodičia svoje deti ochránili, nedovolili im posledný deň v roku zaspať pred polnocou.

V meste Jachting v provincii Jiangsu v dávnych dobách žili starší rodičia, ktorí mali malého syna. Večer posledného dňa čínskeho roku sa ho snažili nejako zabaviť, aby nezaspal a tak spolu balili mince do červeného papiera. Únava na nich však doľahla a keď už nemohli vydržať, strčili mince v červenom papieri pod chlapčekov vankúš a zaspali. V noci prišiel démon Sui. Avšak ako náhle sa chcel dotknúť dieťaťa, mince sa zatrblietali a to ho tak vystrašilo, že ušiel. Po dedine sa táto príhoda rozšírila a všetci začali baliť peniaze do červeného papiera. A pretrvalo to dodnes. Dnes už tento zvyk nesymbolizuje odháňanie duchov a ani mince sa nebalia do červeného papiera. Stali sa z toho červené obálky s peniazmi – Hongbao.

Najobľúbenejší dar Číňanov pri každej možnej príležitosti. Dar, ktorý je súčasťou čínskeho života viac, ako by si človek vedel predstaviť. No zvyšky legendy sa zachovali. Dodnes sa novoročnej červenej obálke s peniazmi hovorí aj „ya sui qian“, alebo peniaze na odstrašenie Suia. A keď sa Číňania rozprávajú, kto vydržal bdieť na čínsky Nový rok do polnoci, tak aj v modernej čínštine sa to povie: „Čakal si včera na Suia?“. (Prečítajte si celý článok o Hongbao. Lebo novým rokom to rozhodne nekončí)

Boh rodiny

Prvý deň v roku Číňania nazývajú Prvý deň celého mesiaca. V tento deň by sa nemalo jesť mäso. Jednak to prikazuje budhizmus, takže veriaci nejedia. A na severe Číny to má ešte jednu poveru. Miestni veria, že si treba zeleninu, ktorásymbolizuje lacné a nedôležité, vyjesť čo najskôr. Vďaka tomu od druhého dňa až do konca roka ľuďom zostane len mäso a ryby – symbolizujú bohatstvo.

Tento deň je zároveň zasvätený Bohu rodiny, či klanu. Ľudia zvyknú nielen navštevovať blízku rodinu, ale aj chodia do chrámu skladať obety pre svojho boha. V Číne si toto božstvo môžeme predstaviť ako povolanie. Je poslaním byť Bohom rodiny. Ale každá rodina má iného Boha rodiny. Rovnako aj Číňania ako národ majú Boha rodiny. Aj jemu v tento deň skladajú obeť. Kým posledný deň v roku je veľké upratovanie, prvý deň Nového roku sa upratovať nesmie. Ani len vyhadzovať smeti, či vylievať tekutiny do odpadu. Mohli by ste si totiž omylom vyliať šťastie a bohatstvo.

Druhý deň Nového roku sa chodí do rodiny nevesty. Ženích musí priniesť kačku, kura alebo mäso. Skrátka musí sa bohatým jedlom poďakovať rodine nevesty za to, že mu dali svoju dcéru. Tento deň sa začína jesť mäso. Začína sa oficiálne bohatnúť. Hlavne rodiny, kde ľudia podnikajú, chodia radi do reštaurácií na drahé jedlá.

Božstvá bohatstva a chudoby

Kým tretí deň nie je dôležitý, štvrtý je veľmi. Boh bohatstva totiž schádza na zem medzi ľudí a vyberá si, do ktorej rodiny prinesie peniaze. V tento deň sa zvykne púšťať čo najviac ohňostrojov. Ľudia sa tak snažia získať jeho pozornosť. Čím väčší ohňostroj spravia, tým väčšiu šancu majú, že si ich všimne. A tým pádom prinesie bohatstvo.

Ohňostrojov je viac ako na samotný “Silvester”. Samozrejme až na mestá, kde sú teraz zakázané. Ale aj v mestách podnikatelia vezmú auto a idú preč z centra. Kľudne absolvujú aj dvojhodinovú cestu von, len aby mohli spraviť ohňostroj. Nik si nenechá predsa utiecť šancu na zbohatnutie.

Piaty deň sa začína vracať život do bežných koľají. Mnohé podniky začínajú pomaly otvárať. Je to symbolicky práve v deň, kedy je Boh bohatstva konečne späť. Kým štvrtý deň prichádza Boh bohatstva, šiesty deň odchádza Boh chudoby. Na tento deň tak opäť pripadá novoročné upratovanie. Zametá sa, vyhadzujú sa smeti a nepotrebné veci. Aby spolu s nimi človek vyhodil aj Boha chudoby von z domu.

Bohyňa Wa

Kým u nás stvoril svet Stvoriteľ, v Číne svet stvorila bohyňa Wa. Stvorenie sveta jej trvalo sedem dní. Každý deň stvorila iného tvora a to v tomto poradí. Sliepka, pes, prasa, koza, krava, kôň a človek. Človek bol siedmy, stvorený na siedmy deň. Preto aj siedmy deň v novom roku je zasvätený bohyni Wa.

Ôsmy deň, Deň ryže, sa život definitívne vracia do starých koľají. Do roboty sa vracajú už aj zamestnanci. Tí dostanú na privítanie Hongbao, červenú obálku s peniazmi. Aj keď Sviatky jari trvajú ešte ďalší týždeň, ten väčšinou už nie je voľný a pracuje sa. Zamestnanci si však môžu zobrať dobrovoľné neplatené voľno. Ľudia z vidieka opúšťajú opäť svoje rodiny a kolobeh roka sa znova začína. Všetci veria, že Rok prasaťa im konečne prinesie spokojnosť a blahobyt. A to isté prajem aj ja Vám!

Čína na vlastnú päsť

Čína na vlastnú päsť

Ak sa človek rozhodne Čínu precestovať na vlastnú päsť, mal by sa uistiť, že na to má dostatok odvahy, trpezlivosti a seba pokory. Ak niekomu chýba jedna z týchto vlastností, nebude mať peknú dovolenku. Čína je totiž veľmi osobitná a zvláštna krajina.

Čínu vidím úplne inak ako človek, ktorý prišiel do Číny po prvýkrát a chystá sa cestovať na vlastnú päsť. Mám však šťastie, že ma kontaktujú ľudia, ktorí netrpia mojou profesnou slepotu a píšu mi svoje pocity, skúsenosti a dojmy.

Väčšinou sú to krátke maily. Tomáš Vachuda je ale výnimka. Svoje dojmy spísal do neuveriteľných podrobností a na facebooku zverejnil naozaj obsiahlu reportáž. Považujem ju za veľmi výstižnú a presnú, preto som ho poprosil či by ju nebol ochotný zdielať aj s mojimi čitateľmi. Som totiž presvedčený, že jeho dojmy pomôžu každému, kto by sa rozhodol cestovať po Číne samostatne.

Reportáž som mierne upravil a skrátil. Snažil som sa ponechať veci, ktoré majú univerzálne posolstvo a stretne sa s nimi každý. Ak by ste mali záujem prečítať si ju celú, môžete tak spraviť na jeho facebooku.

Před každým vycestováním se mě někdo ptá, jestli o tom pak sepíšu nějaký článek, cestopis, nebo něco. Vždy odpovídám, že ne. Byť vždycky zasdílím fotky a rád se o cestách s lidmi pobavím, nerad o nich mluvím příliš dlouho a příliš do hloubky. Jakmile totiž začnete své abstraktní a emotivní zážitky (nejen) z cest popisovat, tak s tou konkretizací přichází zjednodušování, škatulkování, zhodnocování a porovnávání. To vše, aspoň u mě, ten zážitek deformuje a tlumí.

V tomto případě jsem si ale řekl, že udělám výjimku.

Čína je velmi odlišné místo, takže zajímá více lidí a dává smysl se o dojmy podělit. Během cestování jsem si tedy psal poznámky, dojmy a myšlenky, které se vám nyní pokusím předat.

A určitě nejsem jediný člověk, který cestuje a který dostává otázky typu „co ti to cestování dává?“, takže na závěr pokusím co nejlépe definovat, co mi Čína osobně dala a v čem mě ovlivnila a posunula.

Ako sem se připravoval

Itinerář jsem stavěl 2 měsíce a bylo to to nejnáročnější plánování, co jsem zažil. Havaj jsem sice plánoval o pár měsíců déle, ale ne tak intenzivně. Dohledat totiž na anglickém internetu informace k zemi, kde se mluví anglicky, je pohoda. Dohledat ale aktuální a korektní informace o Číně vyžaduje nadlidské výkony – najdete stovky odlišných, ba někdy až protichůdných informací..

Po čase pochopíte, že nejspolehlivější jsou komentáře na tripadvisoru, pričemž má cenu číst jen ty, co jsou tak měsíc staré. Nicméně i když si seženete to nejnovější info, tak stejně některé zastávky už neexistují (a existují jiné), některá místa jsou zavřená, některé autobusy zrušené (či jezdí odjinud) a některé hotely jsou klidně několik kilometrů od místa, než na které ukazuje mapa na bookingu.

Tak jako tak, až na výjimky vyšlo vše, co jsem si naplánoval. Když něco nevyšlo, bylo to obvykle kvůli počasí (zavřené vyhlídky, pozastavená lanovka), nebo dopravě (zpoždění a následné nestíhání). Na druhou stranu vždy, když jsem něco nestihnul a musel měnit plány a něco vypouštět, se z toho nakonec vyvrbilo něco dobrého.

Takže já ničeho nelituji a jsem s celou cestou naprosto spokojený. Rozhodně by to ale bez důkladného plánování nefungovalo. Kdo má rád spontánní cestování, Čína pro něj (podle mě) nebude.

První dojmy z Číny

Cesta do Číny = cesta za hranice komfortu. Každý má představu o tom, co je pro něj normální a co už je moc (v jakékoli životní oblasti). Po příletu do Číny zjistíte, že jste se ocitli na místě, ze kterého tu svou starou hranici komfortu nevidíte ani s Hubbleovým dalekohledem.

Čínská příroda je nádherná. Pohádková, tajemná a.. obrovská – všechno je až epicky velké.

Číňané jsou… jiní…

Čínská kultura je zajímavá. Takový hybrid mezi starověkou tradicí a moderností. V každé destinaci jsem si doteď užíval hlavně přírodu a kultura mě nijak nebrala. Tady jsem si užíval i kulturu. Zejména v noci to u nich žije – všude září stovky barev a všude se něco děje. Navíc je Čína hodně hravá.

Strach?

Číny se netřeba bát. Mnoho lidí mi říkalo, že by se bálo letět sólo (ale i ve více lidech) do Číny. Že je to tam podle nich nebezpečné a v kombinaci s jazykovou bariérou je to koledování si o malér.

Nic takového. V Číně jsem se cítil bezpečněji jak tady. A co se týče jazykové bariéry, vždy si nějak poradíte.

Uznám ale, že i já se při plánování bál. Měl jsem v hlavě spoustu katastrofických scénářů a otazníků. Pak jsem si ale všechny obavy vypsal, postupně je prošel a nalezl k nim řešení. Na otazníky jsem so vygooglil odpovědi. U katastrofických scénářů jsem se zamyslel, jak jim jde předejít, případně jak je vyřeším, pokud nastanou. A pokud vyřešit nepůjdou, tak zda to nějak přežiju – vždy byla odpověď ano.

Jakmile jsem své obavy tímto způsobem vyřešil, strach zmizel. Obecně, cestování se strachem je nebezpečné, jste neustále nervózní a zmatkujete, takže čím více se bojíte, tím více problémů přitahujete. Pokud máte před (jakýmkoli, nejen do Číny) vycestováním strach, doporočuji si zmíněným způsobem všechny obavy vyřešit a odcestovat s klidnou hlavou.

Hravá Čína

Překvapilo mě, jak moc je Čína hravá. Nikde jsem neviděl větší množství hraček a všemožných udělátek. I běžné věci jsou hravé – batohy ve tvarech zvířat, robotů anebo postaviček z her či seriálů; klobouky s ušima; boty s texturou Spider-Mana; pouzdra na mobil ve tvaru Hello Kitty; lahve na pití připomínající roboty či postavy z komiksů; trička s kreslenými potisky jsou standard; zvířecí výšivky na kalhotech.. Plus tedy všechny možné filmy a seriály jsou kreslené. Hry pochopitelně taky.

A design? Taky téměř vše kreslené, anebo když už hrané, tak řízlé cartoonovou grafikou. Ale ta kreslenost převažuje. Máte pocit, že jste se ocitli v nějakém dětském světě. Všude samá postavička, zvířátko, barvičky.. Jenže oni to vůbec jako dětské neberou. U nás by se tomu lidé smáli, ale tam je to naprosto normální a i u starších lidí jsem viděl výše zmíněné hravé předměty či oblečení.

Na druhou stranu mě zaujal kontrast: byť je čínský svět takto hravý, tak téměř všichni nosí podobné oblečení. Poslední dny jsem to bedlivě sledoval a drtivá většina nosí bílá trička, na druhém místě černá, na třetím pruhovaná (černo-bílá). Výjimečně uvidíte modré a velmi zřídka žluté či červené. Vede zkrátka bílý vršek v kombinaci s černýma kalhotama (anebo naopak černý vršek s bílýma). Poslední noc v Šanghaji jsem měl chvílema pocit, že se pohybuji mezi nějakými klony – právě kvůli opakujícímu se oblečení. Chcete-li tedy v Číně lépe zapadnout, vezměte si bílé tričko a černé kalhoty.

Všude se cvičí a tancuje

Pak mě překvapilo, že většina čínských měst má jakási taneční náměstí. To jsou místa, kde se každý den ve stejnou dobu dobrovolně sejde +- stejná skupina lidí, zapne se hudba a tancuje se, cvičí se tai-chi, anebo ve Wulingyuanu jsem tam kolem deváté večer vídal pár tanečníků a tanečnic s čínskýma vějířema (nevím, zda to má konkrétní název).

Tak či onak, jakmile dozní hudba, lidé se zase rozutečou a jdou si po svých. Tím to buďto končí, anebo přijde jiná skupina s jinou hudbou. Krátce jsem se o tom bavil s jedním Číňanem a prý je to u nich běžné. Že prý během dnů nemají (kvůli práci) čas na cvičení, takže tohle je pro ně příležitost, jak si denně dopřát nějaký pohyb a odreagovat se.

Vedle toho jsem viděl různé altánky, kam si lidé chodili třeba něco kreslit, hrát na saxofon a tak různě. Plus jsem na mnoha místech viděl veřejně přístupné stroje na cvičení. Třeba v Guilinu jsem viděl snad 90leté dědečky, jak ráno cvičí na něčem, co vypadalo jako železný Power Rider.

Kulturní šoky

V prvních dnech přijdou kulturní šoky, se kterými se musíte smířit, jinak si své cestování neužijete. Musíte vypnout svého vnitřního Čecha – skeptika, pesimistu, nebrát si věci osobně a hlavně nesrovnávat Čínu s Českem (byť to teď pro vás já dělám). Kdo si udělá průzkum toho, v čem je Čína jiná, bude připraven lépe, ale i tak to šok bude.

Prvním velkým šokem bude jazyková bariéra. Ocitnete se ve světě, kterému nebudete rozumět. Na vlastní kůži zjistíte, jak se cítí ti vaši kamarádi, kteří neumějí anglicky a jsou s vámi v nějaké anglicky mluvící zemi. Tady vás nikdo nebude plácat po zádech za to, jací jste machři, že se domluvíte a dokážete ledacos zařídit – protože se prostě nedomluvíte.

Nevíte, co říkají kolem vás, nevíte, jestli vám někdo nadává, lichotí, radí.. Nevíte, co znamenají tisíce znaků, které míjíte po městě. Jste najednou v jiném světě, ve kterém vám nezbývá než přijmout svou neschopnost a nevědomost. Postupně ale zjistíte, že tento pocit neschopnosti je neskutečně osvobozující a osvěžující, protože pokud necestujete do podobných zemí, je možné, že jste ho nikdy v životě nezažili.

Zároveň vás neznalost jazyka donutí být kreativnější co se týče dorozumívání a mít oči otevřenější, více sledovat řeč těla těch, se kterými se bavíte, abyste pochopili, co vám chce sdělit. A komunikovat budete často. To z důvodu, že i když si uděláte parádní přípravu, budete se každou chvíli někde ztrácet a budete se tedy ptát místních na cestu.

Dalším velkým šokem bude nekonečný ruch, který rozeberu v samostatné kapitole až ke konci tohoto článku, abych vás od Číny neodradil hned na začátku. V každém případě se na něj zvyknout dá a po čase už ho ani tolik nevnímáte. Akorát to v těch prvních dnech (ok, v prvním týdnu) bude pro běžné, především na klid zvyklé lidi, dost nepříjemné.

Dalším velkým rozdílem jsou záchody. Nejde jen o to, že jsou turecké, ale prostě.. no nebudu vám kazit překvapení.

Šoků zažijete jistě mnoho. Číňané jsou obecně úplně jiní, než my. Je to jiná kultura, než na kterou jste zvyklí. Věřím ale, že jí postupně přijdete na chuť.

Jídlo, pití a čínské hůlky

Jídlo mají vynikající. Chutnalo mi vše. Nezkoušel jsem sice žádné chobotnice, netopýry ani nic podobného, ale vyzkoušel jsem všelijaké maso, kari, zeleninu, ovoce, rýži a nudle na X způsobů a vše bylo super. Už jen samotná miska rýže je lahůdka a nedá se s tou, kterou dostanete u nás, vůbec srovnávat.

Co se týče pikantnosti, tak každá oblast koření trochu jinak. U Čínské zdi jsem si málem spálil hubu. V Zhangjiajie to bylo ještě horší. U Rýžových teras jsem cítil koření minimálně a třeba v Yangshuo jsem měl pocit, že jím běžné evropské jídlo (z hlediska pálivosti, chuťově vedlo to čínské).

K nakupování zásob doporučuju spíše trhy. Tam najdete jakž takž zdravou stravu. Běžné obchody s potravinami by se mohly přejmenovat na Junk Food Store – samé sladkosti, sušenky, želé, brambůrky, slazené nápoje.. Na druhou stranu, potřebujete-li rychlou snídani, tak i v těch nejzalehlejších místech (třeba na stáncích vysoko v horách) koupíte Snickers – nic výživného, ale aspoň to nakopne. Stejně tak instantní nudle – o nic zdravější, ale nasytí, jen potřebujete varnou konev (tu ale měli všude, kde jsem byl, takže pohoda).

Prakticky všude vám k jídlu dají zelený čaj zdarma. Nutno říct, že to není čaj ve smyslu, v jakém ho známe tady. Tam ho příliš nelouhují a podle barvy byste ani nepoznali, že je to čaj. Je to spíše voda s příchutí čaje, ale ono to stačí. Tak jako tak mají čaje vynikající.

Rýžové víno je zajímavé. Chuťově je to takové šampáňo s jemně rýžovým aroma.

Čínské hůlky jsem si odzkoušel už na Palau a moc mi to s nimi nešlo, takže jsem se na ně moc netěšil. Na některých místech vám sice nabídnou vidličku či lžíci, ale jinde dostanete jen hůlky. První dny to bylo peklo. Postupně jsem ale zjistil, že je to vlastně (aspoň na ta jejich jídla) praktičtější jak vidlička a nůž. Když mi pak někdo příbor nabídnul, odmítl jsem a jedl hůlkama.

Mimochodem nezažil jsem lepší trénink mindfulness, než při jedení ryb čínskýma hůlkama. Byť to byly velké ryby, trvalo mi téměř hodinu, než jsem si s nima poradil (mraky malých kostiček, které jsem nechtěl vybírat rukama, byť to občas jinak vyřešit nešlo).

Upřímně jsem se jídla dost bál. Doma jedu většinu času Whole30 (bez cukru, obilovin, luštěnin, sóji a mléka) a v Číně je to pravý opak – sladidla, obiloviny a mléčné výrobky jsou všude. Ano, dá se jíst zdravěji i tam, ale je časově náročnější si taková jídla najít, takže jsem nechtěl marnit čas a jednoduše dočasně přešel na to, co jí běžný Číňan.

Čekal jsem, že mi z toho bude zle. Vyzkoušel jsem třeba i hodně mléčných výrobků (ty mě obecně vnitřně přehřívají) a kupodivu žádný efekt, vše v pohodě. Asi tam mají kvalitnější mléko, nevím. Po tom zjištění jsem každopádně začal zkoušet různé tamější zmrzliny. Nejvíce jsem si oblíbil oreo zmrzku s kiwi polevou v McDonaldu. 🙂

Pokud jde o dopad stravy, tak zaprvé jsem cítil, že mám daleko méně energie. Což jsem čekal, protože jsem přešel ze stravy založené na bílkovinách, tucích a vláknině na stravu založenou na sacharidech, cukrech a jen troše bílkovin a vlákniny.

Druhou věcí je to, že stačilo jen asi týden a všiml jsem si, že jsem v obličeji podstatně tlustší, plus jsem přibral několik čísel v pase (břišáky zmizely). Kdybych denně nešlapal kolem 30 km, tak věřím, že by ta proměna byla o dost výraznější.

A třetí věcí jsou zuby. Poprvé od doby, co jsem přešel na Whole30, mě zabolely zuby a i teď, týden po návratu, jsou stále o dost citlivější. Když to tedy vše sečtu, tak se mi jen potvrdilo, jak znatelný a rychlý efekt změna stravy má.

(poznámka od Pavla: Čínska strava je pestrá a hlavne, čínska kuchyňa je bezodná. Ak ju človek pozná a pozná jazyk, nie je problém s kýmkoľvek jedálničkom. Samozrejme bez jazyka a znalosti, aké druhy obchodov existujú, kde sú a ako ich rozlíšiť, tak to môže byť výrazne ťažšie. Čo však môžem potvrdiť – do Číny sa nechodí chudnúť.)

Lidé

Lidí je tam hodně.

Jakože opravdu hodně.

Zejména v turisticky oblíbených lokacích každou chvíli narážíte na davy čínských turistů, což jsou skupinky klidně 30 a více lidí. A obecně chodí Číňané na výlety ve skupinkách. Nevím, zda jde o party kamarádů, rozšířené rodiny či co, faktem ale je, že když jsem někde šel, tak jsem průběžně narážel na vlny třeba 10 Číňanů. Občas jsem potkal i méněčlenné skupinky, ale nebylo jich tolik.

Vzhledem k vysokému počtu lidí tak nějak zmizí osobní prostor. Tlačení a lepení na sebe navzájem je tam naprosto normální. Na druhou stranu jsem nezažil žádné agresivní strkání, sražení s někým, ani nic podobného.

S tlačením souvisí i horlivost a snaha prodrat se dopředu. Předbíhá tam hodně lidí a nikdo to neřeší. Co mě pobavilo je, že i když jsem stál jako první za bránou do národního parku, tak po jejím otevření, kdy je potřeba přeběhnout ke kontrole kovů, která je asi 20 metrů dále, tak mě stihli předehnat 3 Číňané (a to jsem šel dost rychle).

Co mě pobavilo ještě více je, že i když se v těchto situacích Číňané ženou být někde první, tak když je pak potkáte jinde, třeba v hustém dešti, na betonové cestě směrem k autobusu, tak jdou pomalu jak šneci. A jelikož chodí po těch početných skupinkách a zároveň je mezi nimi minimální osobní prostor, tak je obvykle nemožné je předběhnout.

Ta pomalost ale neplatí třeba pro Šanghaj. Tam se naopak ty davy milionů lidí organicky a rychle hýbají jak tekoucí voda. Takže nějaké zastavení (třeba kvůli focení) nepřichází v úvahu.

Pokud se tu občas kolem sebe rozhlédnete a říkáte si, jak je děsné, kolik lidí kouká do mobilu, tak to jste ještě nebyli v Číně. Tam do mobilu koukají snad úplně všichni. Ti co nekoukají, ho mají v kapse a po zapípání messengeru ho tahají ven. Anebo ho mají v kapse a pouštějí si na něm hudbu.

V některých oblastech to tak hrozné nebylo, ale na většině míst, kde jsem byl, jsem měl pocit, že se ti lidé s mobilem už narodili. A nejde jen o mladé. To jsem si takhle šel po parku a usmáli jsme se na sebe s nějakým čínským dědečkem, který měl takové to old-school čínské vzezření, a vtom mu zazvonila kapsa a on si pustil videohovor…

Co se týče turistů, tak většinu tvoří lidé z jiných částí Číny. Mimo to jsem za celou dobu viděl asi 3 páry z Ameriky, tak 4 z Evropy a 2 větší party (asi) z Afriky. Sólo cestovatelů jsem viděl všehovšudy tak 5-10, už si nepamatuju.

Tak jako tak jsou to malá čísla, když vezmete v úvahu, že denně jsem míjel několik tisíc lidí. Zároveň to ale znamená, že jakmile nějaké neČíňany potkáte, vzniká automatické pouto a je přirozené se dát do řeči, asi jako kdybyste potkali nějakého kámoše.

Čínská vitalita, nálada a důchodci

Všichni Číňané vypadají tak o 20 let mladší, než jsou. Viděl jsem malé holky s prťatama, u kterých se ukázalo, že to nejsou starší ségry, ale maminky. Bavil jsem se s Číňanem, kterého jsem tipoval na vrstevníka a ukázalo se, že mu táhne na 50 a brzy se mu narodí vnouče. Ani nemluvě o důchodcích. Běžně potkáváte babičky, kterým byste z dálky tipli tak 60, maximálně 70, ale oni mají pár let do devadesátky, anebo už jsou za ní.

Co mě překvapilo je, kolik důchodců v tomto vysokém věku jezdí na kolech, s úsměvem pracuje a obecně se hýbe s větším elánem, jak naši čtyřicátníci. Důchodců jsem míjel mraky a nepamatuji se, že bych viděl někoho vyloženě sešlého, kdo by se belhal o holi. Jako jo, při procházce mezi rýžovými terasami jsem potkal dědečka o holi (byť působil, že ji vůbec nepotřeboval), ale tomu muselo být kolem stovky. V ostatních případech byste důchodce podle držení těla a stylu i rychlosti chůze nerozeznali od dospěláků.

Dále jsem si nevšiml jediného ohrnutí nosu, jakože by důchodci nepříjemně koukali na mladší generaci, že by k nim měli nějaké připomínky atd. Naopak, stříleli kolem sebe úsměvy široko daleko. I v buse, když nebylo místo, tak nehudrovali a netahali nikoho ze sedadel, nýbrž vymysleli nějaký kreativní způsob, jak si sednout – třeba si položili bundu anebo nějakou tašku na zem a sedli si do tureckého sedu. Anebo si sedli na bágl. Nebo se někde opřeli. Nikomu necpali, že jsou starší a tudíž mají větší právo sedět. Já je teda ze slušnosti pouštěl, když to šlo. Několik z nich ale usměvavě zakroutilo hlavou, ať sedím, že jsou v pohodě.

Štíhla Čína

Obezita je u nich minimální. Ne že by byli Číňané jako tyčky, ale těch opravdu obézních jsem viděl tolik, že bych je spočítal možná na prstech jedné ruky. Když někde z dálky vidíte obézní osobu, tak je téměř 100% jistota, že je to turista – obvykle Američan anebo Evropan. Nepřeháním, když řeknu, že jsem potkal více obézních lidí dnes při cestě do Alberta, než za celou dobu v Číně.

Abych byl upřímný, tak tu působivou vitalitu a minimální obezitu poněkud nechápu. Většina těch lidí snídá i večeří instantní nudle, nijak extra necvičí ani nesportují, kouří (větší procento kuřáků jsem ještě neviděl), smogem znečištěný vzduch je ve městech běžný … A přes to všechno působí jakožto lidé zdravěji, než lidé v jiných státech, ve kterých se žije mnohem zdravěji.

Co se týče obecné nálady,tak jsem měl v tomto ohledu oči hodně otevřené a za celou dobu si nepamatuji, že bych viděl nějakého nadávajícího Číňana. Jak ve smyslu, že by se někdo hádal, tak i ve smyslu, že by si někdo naštvaně mumlal něco pro sebe, stěžoval si, nebo si na někom vyléval zlost a nespokojenost.

Samozřejmě neumím čínsky, takže mi mohla nějaká hádka či jiný incident ujít, ale z hlediska řeči těla a výrazů obličeje jsem si zkrátka nevšiml žádné negativity. Naopak. I ti, kteří na první pohled skoro nic neměli a měli tudíž důvod k nespokojenosti, se usmívali a působili spokojeným dojmem. Tohle ale není čínská specialita. Snad každý cestovatel vám totéž řekne o většině dalekých zemí. Tam lidé, kteří žijou s málem, nikomu necpou, že žijí s málem. Nezazlívají druhým, že mají víc, než oni a nevylévají si na nikom svou nespokojenost. U nás je tohle prozměnu naprosto běžné.

Jste celebrita

Pokud se chcete cítit jako celebrita, leťte do Číny. V Pekingu a Šanghaji jsou na cizince zvyklí. Tam pocítíte absolutní anonymitu. Jakmile ale vyrazíte mimo velkoměsta (třeba do národních parků či na venkov), stanete se atrakcí. Většina lidí vás bude zdravit, anebo na vás bude přinejmenším s úsměvem koukat, že vám ani nezbyde nic jiného než pozdravit je. Jen za první den v parku Zhangjiajie jsem řekl nihao snad stokrát. Plus jsem se ten den vyvyfotil s asi 5 lidma.

S tím souvisí i zírání. U nás jsme naučeni, abychom na lidi příliš nekoukali. Že máme koukat tak nějak nenápadně, abychom ostatní neuvedli do rozpaků – zkrátka že civění je neslušené. Pokud jste na toto zvyklí, tak si v Číně užijete. Tam na vás budou civět všichni. Děti, dospělí i důchodci.

Typ civění se liší oblast od oblasti. Někde jde o usměvavé a zaujeté civění, jako byste byli ta celebrita. Jinde jde o úžaslé civění, jako byste byli jednorožec. A jinde na vás prozměnu koukají podezíravě a ostražitě jak na mimozemšťana, který se zdá neškodný, ale co nevidět možná zničí jejich město..

Myslím, že i ti, kteří žádnou úzkost z cizích pohledů nemají, se tu budou cítit poněkud nepříjemně, protože na vás budou koukat prostě všude – v restauraci, v dopravním prostředku, na záchodech.. Po pár dnech si ale zvyknete. Ono vám ani nic jiného nezbyde.

Jazyk a komunikace

Anglicky se nedomluvíte. Anglicky tam totiž neumí skoro nikdo. Ani na hotelech (z těch 9, kde jsem byl, uměli trochu anglicky 2), ani na vlakovém nádraží a tuplem ne v obchodech. V turistických lokacích umí pár základních slov anglicky, aby nalákali kolemjdoucí turisty, ale tam jejich slovní zásoba končí. Za ty 2 týdny jsem se anglicky bavil jen s asi 10 Číňany, přičemž opravdu dobře anglicky uměli jen dva z nich (jedním z nich byl učitel angličtiny).

Mezi těch 10 lidí, se kterými jsem se bavil anglicky, nepočítám nárazové otázky typu: Where you from? a You like China? Na ty jsem poslušně odpověděl, dostal reakci „oh“ anebo „ok“ anebo jen úsměv a tím to haslo.

A taky tam nepočítám občasné pozdravení od dospěláků, anebo ještě častěji od dětí – spousta + 5letých čínských mrňousů na vás vystřelí hello, vy jim odpovíte a jejich rodiče se začnou hihňat a plácat dítko po zádech.

Co mě trochu iritovalo je to, že anglické názvy míst se v různých mapách liší. To si tak chodíte po Žlutých horách a na jednom rozcestí je mapa, která místo, kam směřujete, označuje jako Brightness Top. Mapa o kus dále mu říká Bright Peak a další Guangming Ding (přepis čínského názvu). Abyste rozuměli, těch peaků a topů je tam hafo a mají podobné názvy, takže to společné slovo Bright vůbec nemusí znamenat, že jde o stejné místo.

Když k tomu přičtu, že i samotné rozkreslení map se liší (koukaje na obě mapy máte pocit, že mapují úplně jinou oblast), tak je to silně matoucí. Proto je lepší angličtinu tak nějak ignorovat a mít připravené čínské názvy, podle kterých už se zorientujete, protože se (obvykle) na mapách nemění.

Money, money, money

Byť je v Číně obecně levněji, jak u nás, tak jako turista v mnoha případech dostanete daleko vyšší cenu, než mají místní, takže ono se to srovná a náklady budete mít tedy +- podobné, jako tady.

Platíte víceméně všude a za každou blbost. S výjimkou veřejných záchodů, ty jsou i ve městě zdarma.

Vstupy do národních parků a podobných atrakcí jsou drahé, ale stojí to za to.

V restauraci je potřeba se hned na začátku ptát, kolik to jídlo bude stát. V tu chvíli máte šanci s tím něco dělat. Když to necháte osudu, zaplatíte pak klidně dvojnásobek skutečné ceny. Samozřejmě jde smlouvat i po jídle, ale nevím, to mi osobně šlo proti srsti.

Z hlediska dopravování po městě je nejlevnější MHD. Tam zaplatíte ani ne 10 korun za cestu přes celé město. Pokud se ale potřebujete přesunout rychleji, musíte sáhnout po taxících. Oficiální taxíky jsou v pohodě, oproti našim jsou o něco levnější. Kdykoli to půjde, doporučuji tedy jezdit jimi.

Bohužel, na mnoha místech oficiální taxíky nenajdete a musíte jet těmi neoficiálními – jednoduše lidi, co mají dopravní prostředek, vyhlížejí turisty a pak je draze vozí. Těmi jsem musel jet několikrát a utratil jsem tučnou porci yuanů. Můžete smlouvat přes kalkulačku na mobilu, ale pokud nejste hodně dobří vyjednávači, tak cenu o moc nesrazíte.

Doprava

Čeho si rychle všimnete je, že v Číně se pořád troubí. Ve velkoměstech je to prý zakázané. V malých městech a na vesnicích se každopádně troubí od rána do noci. Není to ale jako u nás, že by se troubilo emotivně (uhni debile anebo co děláš pako?).

Jejich troubení je silně praktické. Troubí třeba před zatáčkami, aby dali vědět těm, kteří jedou / jdou v protisměru za zatáčkou. Také troubí před předjížděním, aby to ten před nimi věděl a nevjel jim do cesty. Pak se tedy skrze troubení i zdraví mezi sebou a ano, zažil jsem pár případů, kdy někdo zatroubil ve smyslu jeď debile. Rozhodně jsem si ale nevšiml řidišské agrese, která je třeba u nás naprosto běžná.

Přecházení přes rušnou ulici je zážitek. Ve velkoměstě je to pohoda, tam jsou semafory na každém rohu. V menších městech a na vesnicích (vesnice neznamená nízký provoz) ale budete často nuceni přebíhat silnice skrz hustou dopravu. Nejprve to působí děsivě, ale když uvidíte, jak mezi těmi jednoucími auto zvládají procházet místní, tak je jednoduše napodobíte a je to. Auta a mopedy sice budou troubit, ale vyhnou se vám (ale i tak si dávejte bacha).

Když budete mít na výběr cestovat vlakem vs. busem, volte vlak. V něm si aspoň odpočinete. Autobusáci jsou zpravidla šílení. Zaprvé neustále troubějí a zadruhé si při jízdě říkáte, jestli umřete za minutu, nebo až za dvě: řezání zatáček, hodně vysoká rychlost, předjíždění přes plnou čáru, když naproti vám jede rozjetý kamion a tak dále. Pokud ale máte rádi adrenalin, klidně zvolte bus.

Ještě k vlakům – bylo mi řečeno, že čínské vlaky jsou velmi spolehlivé a málokdy meškají. Já měl očividně velkou smůlu, protože ze 4 vlaků jsem s jedním přijel na místo o hodinu později (byť jsme vyjeli včas) a druhý vlak měl dokonce 2 hodiny zpoždění. Pominu-li ale tyto incidenty, je cestování vlakem fajn. Akorát jsem u rychlovlaků čekal, že budou rychlejší. Při pohledu z okénka jsem měl pocit, že jedu běžným českým rychlíkem.

Taxíky jsou v pohodě. Tedy pokud jezdíte těmi oficiálními. Nevýhodu neoficiálních taxíků jsem zmínil již výše.

Jo a překvapilo mě, jak přehledné značení stanic a přestupů má metro v Šanghaji. Bál jsem se, že se tam ztratím, ale i když mají 19 linek, tak jsem se tam nakonec zorientoval lépe, než v tom našem.

Ruch

Čína je zatím nejhlučnější místo, ve kterém jsem byl. Je jedno jestli jste ve městě, na vesnici anebo na horách – kravál je všude. Strůjcem toho kraválu jsou buďto samotní Číňané, anebo již zníměné všudy přítomné troubení.

Ať už jste v dopravním prostředku, nebo čekáte na zastávce, anebo se procházíte po národním parku, všude všichni křičí. Pro ně to podle mě už ani křik není, berou to jako normu, ale pro nás zvenčí je to prostě kravál. A teď si to znásobte desítkou, stovkou, či tisícem (záleží kde jste, na běžné zastávce autobusu na maloměstě jsou klidně stovky číňanů).

K tomu přičtěte děti. Neříkám, že všichni, ale většina rodičů ve všech lokacích, kde jsem byl, nechává děcka dělat víceméně vše, co si zamanou. A když křičí, tak co, ať si křičí. Když pískají velmi hlasitou píšťalou v autobuse, tak co, ať si píská.

K tomu si přičtětě, že většina Číňanů neřeší sluchátka. Normálně si ve vlaku na mobilu pustí film, hlasitost nastaví naplno a koukají. Vůbec neřeší, že kolem jsou lidi, kteří to slyší také a třeba slyšet nechtějí. Možná si říkáte, že to byli nějací nevychovaní mladíci, ale vůbec, spousta z nich byli třeba padesátníci. Každopádně co jsem ale vysledoval, tak těm ostatním je to víceméně fuk, asi už jsou zvyklí. Plus i tady se to násobí. V jeden moment jsem ve vlaku zaznamenal asi 5 různých videí / filmů.

K tomu přičtěte hry. Hraní her je v Číně hodně oblíbené, takže zvuky všemožných her uslyšíte na každém kroku. Při jízdě vlakem do Šanghaje jsem seděl za tatínkem, který asi 2 hodiny v kuse hrál nějakou střílečku a do (relativně tichého) vagónu se tedy každou chvíli ozývalo střílení kulometu. Jeho dítě, které měl na klíně, hrálo zase jinou hru, která už dělala naštěstí menší kravál.

K tomu přičtěte hudbu. Tamější lidé asi nemají rádi ticho, takže je normální, že si jdou po ulici, ale klidně i po (jinak klidném) národním parku a v ruce drží mobil a na plnou hlasitost si pouštějí nějakou čínskou hitparádu. A i starší lidé si často pouštějí hudbu při procházkách – to už je ale příjemnější, protože ti zpravidla poslouchají tu jejich pěknou tradiční čínskou hudbu, což hezky dokresluje atmosféru.

K tomu přičtěte to ze všeho nejhorší – neutichající zvuky messengerů. Aplikaci WeChat mají v Číně snad i veverky. V Číně uslyšíte zvuk příchozí zprávy na WeChatu klidně tisíckrát denně. Ty lidi nenapadne si to ztlumit, ani když si s někým aktivně píšou a ten tu-du-du zvuk zazní každých pár vteřin.. Do toho se ještě semtam ozval zvuk iPhonu anebo někomu, old-schoolově, zazvonil telefon (a následoval hlasitý hovor).

No a k tomu přičtěte tělesné zvuky Číňanů: chrchlání, říhání, zívání, mlaskání, vzdychání. Všechno pěkně nahlas, proč se držet zpátky. Obecně, taková ta snaha být potichu a nerušit ostatní, tam neexistuje. Jiný kraj, jiný mrav.

Když si tohle vše sečtete, vyjde vám, že bez špuntů do uší budete v Číně trpět. Já je naštěstí měl, ale pokud tam někdy poletím znovu, seženu si kvalitnější, třeba ty potápěčské, protože ty běžné z lékárny nemají šanci (ani noční) Čínský ruch potlačit.

Tuto sekci zakončím tím, že i když kravál rád nemám, tak jsem si na vše výše zmíněné postupně zvyknul. Ono když je toho ruchu příliš moc, tak to do sebe tak nějak splyne, mozek to přestane vnímat a vy máte, paradoxně, klid. Nedělalo mi problém si tedy (i bez špuntů) číst na místech, kde se bavily stovky lidí.

Tipy na cestu

Pokud výhledově plánujete cestu do Číny, přidám 7 osobních tipů. Pokud cestu neplánujete, můžete přeskočit na závěrečné kapitoly.

1) Neplánujte si dny příliš přesně (nevyjde to) a připočítejte rezervu: čas na ztracení (budete se ztrácet pořád – ve městě i v přírodě), čas na čekání (fronty, zasekaná doprava, anebo nutnost pomalé chůze kvůli pomalým Číňanům, které nejde předběhnout), další časové rezervy (problémy, které nastanou a které musíte řešit – a nastane jich hodně).

2) Dopředu se smiřte s tím, že tak 10 % věcí nevyjde. Nejčastěji kvůli počasí (zavřené cesty, vyhlídky, zastavená lanovka). Na druhém místě je nestíhání kvůli zpoždění spojů a ztracení (spousta jejich map neodpovídá realitě). Někdy to půjde zachránit drahým taxíkem, který vás na nějaké místo (kam byste jinak museli pěšky či pomalým busem) hodí rychleji. Jindy to zachránit nepůjde. Raději počítejte s tím, že nevyjde vůbec nic a pak buďte mile překvapeni, kolik toho vychází.

3) Naučte se říkat aspoň: Ni chao (dobrý den) a Sie Sie (děkuji). S tím si vystačíte většinu času. Hodí se i Chao č’(vynikající jídlo). Co se týče slov ano a ne, tak pro ta nemají jednoznačný překlad, takže já jsem si vystačil s OK (většina Číňanů to běžně používá) anebo s kroucením hlavy a opakováním no no no.

4) Nevěřte čínským hodinám. Důvěryhodné hodiny jsem viděl jen na letištích a v rychlovlacích. V běžných busech, restauracích apod. byl čas úplně jiný. Třeba první den, kdy jsem jel z Pekingu na Zeď, šly hodiny v buse o hodinu a půl napřed. Jiný den a jiný bus měl prozměnu čas o 2 hodiny dozadu. To byly extrémy, ale i na dalších místech šel čas jinak – třeba v Guilinském MHD asi o 10 minut dozadu, v Yangshuo zase dopředu atd. Ono se řekne 10 minut, ale pokud vám něco jede v konkrétní čas a jedete na poslední chvíli, tak dokážou takové hodiny znervóznit anebo naopak příliš uklidnit (a pak ten spoj propásnete). Věřte tedy svým hodinkám, ty jejich ignorujte.

5) Sprchujte se fakt až před spaním. Pokud dorazíte vyflusaní večer do hotelu, dáte si sprchu a pak jdete do nedalekého obchodu pro nákup, tak i když je to 5minutová cesta, tak po návratu můžete jít (kvůli horku a dusnu) do sprchy znovu. A to i když na ten nákup jdete v 9 večer.

6) Téměř ke každému jídlu dostanete konvičku se zeleným čajem. Vždy ho dopijte. Ne že by byla voda v Číně drahá, ale není ani levná (ta z vodovodu pitná není, nebo to aspoň říkají). A v tom horku potřebujete pít hodně, takže využijte toho, že dostanete cca litr tekutiny zdarma. A k tomu připojím i rýži. K většině jídel dostanete bohatou misku rýže – dojezte ji, i když už nemůžete, ta energie bude potřeba.

Co si vzít s sebou

Vezměte si tak o třetinu yuanů více, než kolik si myslíte, že potřebujete. Anebo se naučte hodně dobře čínsky smlouvat.

Slovník, v jakékoliv podobě, je nutnost. Minimálně doporučuju si připravit názvy lokací, které plánujete vidět – v angličtině i čínštině. K tomu si připravte vlastní seznam slovíček podle toho, co myslíte, že můžete potřebovat.

Já si připravil toto. V 90 % případů jsem stejně ukazoval jen na výrazy: toalety, check-out, stanice autobusu a otázku kolik to stojí?

Mapy se rozhodně hodí. V oblíbenějších lokacích je seženete v turistických centrech, ale v odlehlých končinách je nekoupíte. Je možné, že vám je dá recepce na hotelu, ale nespoléhal bych na to. Ideálně si tedy připravte vlastní (najdete přes google obrázky) a vytiskněte několik verzí, protože ty, které dohledáte, se znatelně liší jedna od druhé. Já si ke každé lokaci tiskl tak 3 verze (a na místě to nějak zprůměroval).

Vlhké ubrousky a toaleťák jsou nutnost. Na většině veřejných záchodů je nenajde. Dokonce ani ve velké části hotelů. Samozřejmě si je můžete dokoupit v supermarketu, ale ty třeba na vesnicích anebo v národním parku nenajdete. A věřte mi, že bude potřeba.

Vezměte si s sebou zip locky, či jiná igelitová pouzdra. Jelikož je tam všudypřítomná vysoká vlhkost, všechno vám navlhne (i když je to schované v báglu). Všechny mapy, slovníky a potvrzení z bookingů si tedy zabalte.

Redukci pro elektroniku jsem nepotřeboval a to jsem byl v celkem 9 hotelech od velkoměst po vesničky. Mají prakticky všude takové univerzální ďoury, kam jde strčit koncovka z kterékoli části světa. Ale chcete-li mít jistotu, samozřejmě si redukci vezměte.

Co mi Čína dala

Kdykoli slyším, že někdo říká, že v ČR je všechno a že cestování je zbytečné, tak mu říkám, že tu všechno není a že bez cestování nikdy nezažije kontrast, který mu otevře oči a posune ho dál. V Číně to byl kontrast obrovský a proto vnitřně cítím, že mě posunula zatím nejvíce ze všech cest.

Čína je taková zkouška ohněm, kterým když někdo projde, tak prostě musí vnitřně vyrůst. Nejsilnější efekt to každopádně bude mít tehdy, budete-li cestovat sami a tudíž se nebudete moct o nikoho opřít a budete se muset se vším poprat sami. Ale nebudu to už natahovat, tady je výčet obohacení:

Je mi už (téměř) jedno, jestli na mě někdo kouká, co si lidé kolem myslí a obecně co lidé kolem mě dělají. Dříve jsem to dost hrotil, pak se to postupně lepšilo, ale ještě před odletem jsem se každou chvíli kontroloval a nějakým způsobem se „napravoval“, aby si náhodou někdo nemyslel něco špatného, abych se nějak neztrapnil, abych příliš nevyčuhoval a tak dále. Poté, co mě sledovaly desetitisíce Číňanských očí – a to mnohdy v momentech, kdy fakt netoužíte po tom, aby vás někdo sledoval – už jsem při procházení Prahou silně v klidu a sebekontrolování a sebenapravování prakticky zmizelo.

Posunula se mi hluková hranice. Jelikož jsem byl 15 dnů v téměř nekončícím kraválu, tak se mi značně posunula hranice toho, kdy je pro mě hluk ještě v pohodě a kdy už je to moc. Dříve mi vadil a rušil mě kdejaký menší zvuk (zvláště když jsem se na něco soustředil). To se teď hodně posunulo a třeba v pátek, když jsem jel večer metrem a nějaká parta turistů tam hooodně nahlas něco zpívala (a ostatní cestující se dost cukali), tak jsem si v pohodě četl a říkal jsem si, že to je pořád méně hlasité, než Čínské vagóny.

Více doceňuji klid. To navazuje na dvojku. Když teď čekám na nějaké zastávce, anebo jdu po městě, anebo jedu dopravním prostředkem, tak mi přijde až divné, jaký klid tam je (nepočítaje zmíněný případ se zpívajícíma turistama). V ty momenty se do toho ticha slastně zaposlouchám a povzdechnu si, jaká je to nádhera a jak můžeme být rádi, že tu je poměrně málo lidí (třeba v Šanghaji jsou, z hlediska počtu obyvatel, téměř 3 naše republiky) a že je naše kultura ještě natolik tolerantní a netemperamentní, že si tu podobný klid můžeme dopřát.

Obecně se cítím být otevřenější a tolerantnější. Jakmile přes 2 týdny snášíte věci, o kterých jsem psal, nezbyde vám než to přijmout a pochopit, že lidé jsou prostě na venek jiní, přestože v jádru jsme všichni +- stejní. Tak či onak nemá cenu lidi kolem soudit (pokud samozřejmě nedělají něco fakt špatného) a přijmout to, že jsou jiní a i my jsme naopak jiní pro ně a že nejrozumější věcí, kterou můžeme oba udělat, je tolerovat se a přijmout se navzájem.

Více doceňuji českou hygienu (zejména záchody), doceňuji minimální troubení, doceňuji nezabijácké autobusáky, doceňuji snadno dostupné zdravé jídlo, doceňuji malý počet lidí, doceňuji méně horka… Prostě je to tu parádní a spousta Čechů si neuvědomuje, jak skvěle se tu máme a přestože mají mnohem více peněz, možností a důvodů ke spokojenosti než Číňané, tak jsou jedni z nej-negativnějších lidí na světě, je to absurdní.

Naučil jsem se potlačit svého vnitřního Čecha. Už jsem na to narážel začátkem článku. V prvních dnech v Číně jsem si všiml, že se neustále něčemu bráním, něco hodnotím, něco srovnávám, na něco si stěžuju, něco komentuju, vše si beru osobně, hledám na všem to nejhorší a neustále něco skousávám. A to jsem si předtím myslel, že těchto věcí už jsem se (aspoň z velké části) zbavil během dřívějšího cestování. V Číně to ale opět vybublalo napovrch..

Po těch prvních dnech jsem si ale řekl, že ten negativní a bránící se vnitřní Čech musí pryč, jinak si to tam neužiju. Takže jsem mu tak nějak rozkázal, ať vypadne, že ho tu nikdo nechce, že já si chci Čínu užít. Pár dalších dnů to trvalo, ale nakonec zmizel. Místo něj přišel (pro mě až nezvyklý) nadhled, užíval jsem si věci jak přicházely a Čínu jsem přijal se vším všudy – se vším dobrým i zlým (ale už jsem to neoznačoval za dobré a zlé, tím bych to opět hodnotil a srovnával a soudil).

A to vše se na mě podepsalo tím, že i po návratu cítím, že věci méně srovnávám a hodnotím, věci už tolik navenek ale ani vnitřně nekomentuji a také si neberu věci tolik osobně, jako dříve. A celkově se už snažím věci spíše abstraktně a nekriticky prožívat. A vidím, že je to daleko lepší cesta, než to neustálé hodnocení a škatulkování, které bohužel nyní o to znatelněji vnímám všude kolem sebe.